Ráno popadnout batoh, den přežít v pozitivním duchu a z práce-školy pak rovnou na letiště. Podzimní prázdniny jsou tu a desítka dní v Istanbulu volá!
Odpolední odbavení a večerní let přinesly očekávané problémy s dopravou. Metro z letiště mě dovezlo do centra, v tom problém nebyl. Istanbulská MHD je ale krapet nepřehledná a rozhodně ne moc provázaná, takže následující hodinku jsem zkoumal která tramvaj či autobus mě doveze do oblasti, kde mám rezervovaný hostel. Seznamuji se s konceptem žetonů místo jízdenek a zjišťuji, že noční provoz tramvají se nekoná. Cesta je obsluhovaná pouze hromadnými taxi, což se nakonec ukázalo jako praktická volba. Paradoxně i nejlevnější: řidič neměl zpět na dvacetilirovou bankovku a tak mě propustil bez placení na třídě Istiklal.
Trochu se zorientovat na neony zářící a davy pulsující turistické třídě a vyrazit směrem ke Galatské věži, kde mám zajištěné ubytování. Dorážím tam chvíli po půlnoci, namísto ohlášeného času do 11 hod. Okna černá, dveře zamčené… ale majitel se brzy ukáže a pozve mě dál, aby mi vysvětlil, že mou rezervaci (přes HostelWorld) sic přijali, ale bohužel mě nemohou ubytovat, protože hostel vláda minulý týden na základě stížností sousedů zavřela. Ale prý mi zajistil ubytování v nedalekém hostelu podobné úrovně, takže vybaven instrukcemi a vizitkou vyrážím do temné noci hledat další hostel. Byl opravdu jen o pár ulic dál a i když se na údajně domluvenou rezervaci moc netvářili, tak po drobném diskutování o ceně mi sdělili kód k dveřím od 12lůžkové dormitory room a já měl kde složit hlavu.
Přes trochu hektický začátek byl pobyt v Istanbulu velmi příjemný. Takto na podzim jsou sic dny kratší, občas (dost) prší a je zima (i 10 st.), ale jinak je moc krásně (i jen na triko). Město žije svým životem a týden je tak akorát na to si jej řádně užít.
Zkusím zde v pár odstavcích naznačit, čím mě Istanbul zaujal.
Skvělé jídlo. Dá se tu levně a přitom velmi dobře najíst. Základem stravy budget travelera jistě budou všudypřítomné kebaby. V Čechách jsem si nikdy netroufl využít nabídky pochybných prodejců, zde jde o běžnou stravu i pro místní a i já byl velmi spokojen. Různé druhy masa, různé pečivo i velikost porce.
Skvělé jsou i rybí sendviče, připravované přímo na lodích na Bosporu. Na obří desce-pánvi se smaží ryby, jež jsou na požádání hbitě přesunuty do bagetky, zbaveny páteře, zasypány cibulí, přelité kečupem a zabalené do novin připraveny ke konzumaci. Luxusní snídaně, svačinka či večeře, k dispozici jsou neustále.
Veřejné jídelny nabídnou levný přístup ke škále místních jídel. Bufetovou formou si člověk vybere na co má chuť. Restaurace se pak pohybují od rozumných (lehce zapadlých) až po předražené luxusní restaurace na střechách domů s výhledem na Bospor. Neopominutelné jsou také obchody zaměřené na sladkosti. Krabička kvalitního tureckého medu sic vyjde dosti draho, ale také vydrží – takto koncentrované sladkosti se nedají jíst ve velkém. I když jsou moc dobré :)
Jediné co mi tu opravdu chybělo, byl zelený čaj. Ty jejich černočerné extrahořké koncentráty se po řádném naředění dají pít – když je třeba zapít skvělé feta sýry. Stejně jsem shledal nejlepším zajít si po snídani na džus z čerstvého ovoce.
Istanbul je metropole. Až v kontextu takovýchto měst si člověk plně uvědomí, co znamenají pojmy jako kulturní dědictví. Město s dlouhou historií rozkládající se po obou březích strategicky klíčového průplavu možná na první pohled nevypadá staře, ale je monumentální svou rozlohou, která je přitom taková suverénně přirozená. Obří most přes moře se tyčí vysoko nad nákladními loděmi i zástavbou. V přístavu se pohyb nezastaví, drobné trajekty se proplétají kolem obřích záoceánských plovoucích hotelů. Živo je ve dne i v noci. Nákupní centra a výškové budovy nevídaných tvarů střídají bloky zanedbané zástavby s dřevěnými domy.
Pokud má člověk dost velkoměsta, není nic snazšího než sednout na vlak a vyrazit pár stanic za město, kde život plyne výrazně volnějším tempem. Robustní zeď dříve bezpečně chránící celý Zlatý roh před nájezdníky dnes již poslouží spíše jako průvodce periferií. V jejím stínu místní pečují o zeleninové záhonky, nebo jen tak sedí v jejím obětí s vínem a s chutí nabídnou kolemjdoucímu. Ze zdi je hezký výhled na fotbalové hřiště, je fajn dát si zde svačinu a skouknout kousek zápasu.
Mešity. Byl jsem velmi unesený monumentalitou velkých mešit. Krom známých jako je Hagia Sofia a Modrá mešita je zde řada dalších, neméně výrazných, obrovských, krásných. Když si člověk uvědomí, jak jsme v Praze hrdí na Chrám sv. Víta, jehož stavba trvala desítku století, nemůže než mlčky zírat na panorama Istanbulu. Obdobně velkých mešit je tam snad sedm, řada s historií velmi bohatou. Takto se projevuje strategické umístění města, na křižovatce obchodních cest a bohaté kulturní zázemí.
Všudypřítomné jsou stovky malých mešit. Často částečně využívaných prakticky, typicky v podzemí/přízemí parkoviště nebo samoobsluha. Většinou otevřené, mimo čas modlitby přístupné i bezvěrcům. A co turista uvítá, mnohdy s veřejným sociálním zázemím.
Nepříjemná adaptace na turisty. Jak jsem zažil už i např. v Šanghaji, vždy jak město navštěvují bohatí turisté ve velkém, zákonitě se objeví lidi snažící se podvody či nátlakem získat z nich nějaký peníz. Pro Istanbul jsou typičtí prodejci koberců, kožených doplňků a oděvů. Vyhlédnou si člověka, přimějí jej navštívit lehce zapadlý butik, za chvíli je člověk zavřený za dveřmi a přesvědčován k nákupu věcí, co vlastně nepotřebuje. Obdobně nepříjemní jsou taxikáři, zajímavé dvojí ceny jsem viděl i v lázních… Je to fajn na studování psychologie přesvědčování, pokud má člověk pevné nervy a nebojí se o sebe :) Nachomýtl jsem se k různým takovým situacím, jedna mě dokonce stála pár korun – což mi slušně zkazilo den, ale zas stále lepší než dostat klackem přes hlavu a přijít o všechny doklady (a fotovýbavu). Ale zas, na rozdíl od třebas Václaváku, nikdo mi zde nenabízel drogy a lehké děvy. Že by vliv Islámu?
Krásné kočky. Všude jsou spousty koček, ale jak krásných! Pokud si někdy budu chtít pořídit domů kočku, bude to z Istanbulu. Jsou neuvěřitelně velké, dobře živené, vypadají opečovávaně. Některé jsou velmi přítulné. A co mě opravdu překvapilo, velmi dobře se snáší se psy – sdílí chodník a v klidu se míjí v nevelké vzdálenosti… nevídané. A že ani psi zde nejsou žádné máčenky, jde o pořádná psiska.
Láska ke zvířatům se projevuje různě, od „veřejných“ misek s granulemi různých velikostí po zvířecí dekory ve výlohách, doplňující figuríny. A vůbec, kočky spící na kobercích ve výlohách když venku prší jsou takové… pozitivní.
Špína v Bosporu. Co mi kazilo dojem z města, byl neuvěřitelně špinavý Bospor. Všude je poměrně čisto, ale průplav je jedna velká stoka. Neuvěřitelné množství medůz by asi stačilo odradit případné plavce, ale hromady odpadků, utopené krysy a desítky použitých prezervativů odrazují i jen od chůze kolem vody.
Kontrastem pak je oblékání místních. Všichni se snaží vypadat fešně, muži většinou nosí sako a lakýrky… ale nevypadá to nijak uměle, jde o všední styl a umí to nosit velmi přirozeně. Super!
Muzeum starověku. Pod Topkapi palácem se nachází archeologické muzeum, které rozhodně stojí za návštěvu. Den jsem strávil procházkou od starověkého umění po antické památky. Krásně vystavené (proti mnohému doma, ehmmm), impozantní (na některé antické sochy jsem se vydržel dívat hodně dlouho). Nejsem moc na muzea, ale tohle jsem si nesmírně užil a strávil tam celý den, až mě se zavíračkou vyhodili.
Tento zážitek mě přiměl zajet se podívat na výstavu antického umění v Hostinném (Krélovéhradecký kraj), jedinou pořádnou výstavu na toto téma v ČR – a v pravdě, ten Istanbul je výrazně zajímavější :)
–
Podtrženo sečteno: Istanbul je metropole, kterou stojí za to navštívit. Jde o další kamínek do skládanky, tvořící komplexní pohled na svět v širší perspektivě. Neodnáším si žádné zážitky srovnatelné s indonéskými vulkány či japonskými chrámy, ale jde o jednu z povinných zastávek na cestě za osobním rozvojem v kontextu středoevropské kultury. Doporučuji.
