Hele, nepojedeme někam? Víš co, k moři… na pár dní třebas?
No a takhle nějak to začalo, můj výlet do Tuniska v létě 2009. S kamarády jsme spekulovali, kde vezmeme auto, kam zajedeme, nebo jestli někam rovnou nezaletíme. Vůz jsme nesehnali (a se svým traktorem si do zahraničí netroufám), takže se naše hledání soustřeďovalo na last-minute zájezdy tuzemských cestovních kanceláří. Nikdy bych neřekl, jaký problém je si takhle zájezd pořídit :) Výběr na internetu je obrovský, ale zavoláte do cestovky a tam vám jen suše oznámí, že zájezd již není k dispozici, je za zcela jinou cenu nebo třeba že není místo v letadle. A pak že klesá zájem o zájezdy :) [Hovořím především o zkušenosti se společností Maxi Travel, která se zabývá přeprodejem zájezdů.]
Chtěl jsem, když už, na nějaké neobvyklé místo. Někam, kde jsem ještě nebyl. Volba padla na Tunisko. Žel ve zvoleném termínu a cenovém limitu nebylo možno najít zájezd na pevninu (těšil jsem se na historická města), ale nakonec mi i ostrov Djerba přišel atraktivní – jezdí tam hodně lidí, chválí si to… tak proč ne, že? No a tak se plán stal skutečností, po pár zmatených telefonátech a urychlené platbě jsme měli zajištěný výlet na týden na Djerbu, Kuba a já (další spolucestovatelé postupně odřekli).
Cesta byla plánovaná jako takový odpočinkový výlet. Oba jsme dlouho nebyli s CK na zájezdu, tož nás naplnilo očekávání spousty legrace s organizací a neakčními rodinnými zájezdníky. Hlavou mi probíhaly repliky z filmu Účastníci zájezdu a už jsem se těšil :)
Už jen volba letecké společnosti mě pobavila. Na Djerbu jsme letěli s Karthago Airlines. Tato letecká společnost vlastní celých pět letadel, všechny odkoupené od jiných aerolinek. No ale zas bylo vtipné nastupovat v Praze do letadla popsaného arabskými znaky :) Uvnitř to vypadalo dle očekávání: Boeing 737 s minimální výbavou, potlučený a připomínající staré Ikarus autobusy. Ale co, letěl – a doletěl – vcelku dobře.
Ale abych nepředbíhal, již příprava na let byla velmi veselá. Začalo to u odbavení, kdy jsme nemohli nesledovat jednu rodinu, skládající se z dětí, matky a babičky. Matka byla značně nervózní. Při kontrole zavazadel do rentgenu posílala letáky a naopak kabelku se snažila pronést rámem. Rozčilovala se, že si zakoupila drahé pití a není jí dovoleno vzít jej na palubu – tak se rozhodla, že jej raději vypije, což v rámci prudkých a zmatených pohybů skončilo vycáknutím koly na zem a následným úprkem oné paní zpět mimo odletovou halu. Opět skrze rám, který znovu zuřivě pípal, jak u sebe měla kabelku a bůh ví co ještě. Bezpečnostní služba jen nechápavě koukala. A pak že dovolená je odpočinek od stresu pracovního dne? :)
Na palubě: naše sedačky byly v poslední, 25. řadě. Zajímavé bylo sledovat, jak se jakási rodinka procpala obtěžkána zavazadly úzkou uličkou až k nám, kde je zarazila letuška že tam letadlo končí. Následovala otázka cestujícího „a kde je teda ta osmá řada?!“ Dlužno podotknout, že dotazující se byl klasický český pupkatý tatík a letuška byla štíhlá vysoká černoška, která už od pohledu neuměla slovo česky a tak se jeho otázce ani nemohla zasmát.
No a pak bylo klasicky veselé sledovat naprosto znuděné stewardy předvádějící rituál pro bezpečné nouzové přistání. Šéfletuška k tomu cosi drmolila, ale i kdyby hovořila s jasnou výslovností, asi by to bylo úplně jedno, většina lidí stejně nerozuměla anglicky a česky zase nehovořila tuniská (krásně černá) letuška.
Let trval necelé tři hodiny, byl přitom místy krásný výhled, zvláště přelet Alp byl příjemný zážitek. Vtipné bylo až přistání, resp. následný potlesk většiny cestujících. Jak jsem někde četl na webu, kdosi psal: „konečně jsem pochopil, že ti lidé netleskají pilotovi že se strojem přistál, ale sobě – že let přežili“ – no to jsem se už musel opravdu smát. A už jsem také věděl, že tato dovolená bude stát za to.
Nicméně ze zpětného pohledu si uvědomuji, že v letadle jsme se poprvé setkal s Tunisany a jejich chováním. Zde mi stewardi/ky přišli ne dostatečně angažovaní, zvláště ve srovnání s letuškami Koran Air či nizozemské KLM. No a co si budeme povídat, dál to nebylo o nic lepší, ale o tom až za chvíli.
Na letišti Djerba-Zarzis nás odchytly delegátky společnosti Exim Tours, vybíraly imigrační kartičky. Z nepochopitelného důvodu všichni cestující odevzdávali kartičky první ze slečen kde vytvořili nepřehledný chumel. Přitom stačilo se protáhnout o pár metrů dál a odevzdat lístek volné slečně. Pak všichni hrr do busu, který nás měl odvézt do hotelů. Náš byl hned druhý v pořadí, cesta byla příjemná a bavila nás delegátka Aneta. Nejdříve nám představila řidiče *Žamela*, pak asi čtvrt hodiny velmi vážným hlasem popisovala, jak funguje polopenze a all-inclusive stravování v jednotlivých hotelech. Po příjezdu na hotel (Miramar Djerba Peti Palace) byl čas na check-in, všichni dostali kartičku s překlady francouzských/anglických slovíček na ní. Pročež nechápu, proč když jsem přistoupil jako první k recepci a vyžádal si klíčky od pokoje (náhle se nikdo dopředu necpal?), proč mi náhle za zadkem stál dav zbylých cestujících. Asi aby jim neuniklo něco zásadního.
Pokoj nám byl přidělen v přízemí s „výhledem“ do čehosi jako zahrádky: poušť s občasným kaktusem, za tím zeď a silnice. Později jsme zjistili, že pokoj byl velmi strategicky umístěný – co se týče hluku od bazénu. Bezproblémově fungovalo splachování, zamykání dveří i klimatizace – ne všichni měli takové štěstí :)
První ráno bylo ve znamení věty „to je ale vedro!“. V létě je v Tunisku fakt vedro. Korunovala to tlustá deka, která nevím proč byla na posteli – potil jsem se už jen z pohledu na ní. Takže pro příště přitlačit na klimatizaci a spát pod osuškou.
Jídlo bylo výborné. Snídaně se sic skládala z mnoha druhů sladkého pečiva, velmi zvláštních sýrů (a podezřelého paštiko-salámu) a nechutného čaje, ale večeře byly vpravdě hody: dva talíře různých mas a specifických příloh, jeden salátů a ovoce a docpat se dortíky a zmrzlinou. Klasikou je ovšem předražené pití (jedna 0,33l kola v ceně 1,5l koly a vody v krámu vedle).
Jedinou potíží je chování místní obsluhy. Člověk by čekal, že jako host bude opečováván, nebo alespoň respektován. Ne že tu budu já, kdo v zájmu zachování svého zdraví bude pikolíkům uhýbat z cesty.
Delegátka nám hned z rána druhého dne neopomněla představit možné výlety k zakoupení, povětšinou v ceně 1/4 – 1/3 ceny celého zájezdu. Jo a upozornila, že je zakázáno nosit pití venku zakoupené do hotelu – tedy až tak budeme činit, tak ať tak činíme nenápadně :)))
Přes den se dalo být u moře (nacpaná pláž, řasy na pláži, moře nepříjemně slané – výrazně víc než oceány JV Asie, vlny jen půlmetrové) nebo u bazénu – kde byla rozhodně větší legrace. O hosty se starali tzv. animátoři – proč jen mi tohle slovo připomíná oživování nemrtvých z béčkových hororů :) Každopádně tři mladí Tunisané se snažili hosty zapojit do jednotlivých aktivit, jako turnaj v šipkách, stolním tenisu, volejbal, vodní polo, aerobik na suchu i ve vodě, tance… no každopádně byla nesmírná legrace to pozorovat. Jenže, jak jsme se první den neuvěřitelně smáli těmto aktivitám, brzy jsme se s animátory skamarádili a užívali si naplánovaných aktivit. Trochu si nás /v dobrém/ dobírali, za což jsme je občas shodili do bazénu a tak. Každopádně pohodáři a profíci, když v noci utichla zábava (a rodiny s dětmi šly spát), dalo se s nimi prima pokecat.
Podnikli jsme také několik výletů do okolí. Jak trefně poznamenala delegátka: „asi budete chtít zakoupit nějaké výlety, protože v okolí hotelu není… nic“. No ono *nic* není správné slovo, všude jsou mraky hotelů (nových i starých, plných i opuštěných), no a mimo ně je to tu samá stavba, skládka nebo poušť.
Taxíky jezdí levně a bezpečně, takže jsme skoukli okolí. Oblíbili jsme si místňácký restaurant u silnice, kde se dal sehnat kebab různého obsahu za čtvrtinovou cenu oproti restauracím kolem. Jednoho dne ovšem v něm bylo zcela plno, tož jsme se rozhodli dát si malou procházku… a jak odcházíme, slyšíme troubení, intenzivní brždění a následnou ostrou ránu a zvuk bortících se kovů. Místní s malým Peugeotem nedal přednost při nájezdu na hlavní velkému nákladnímu vozu, který jej nabral a natlačil až do předzahrádky naší restaurace! Tam zmuchlal další tři auta. V restauraci se nikomu naštěstí nic nestalo, ale stejně, nechybělo moc a mohli jsme to mít z první ruky.
Jednoho dne jsme se rozhodli postavit obří hrad z písku. Díky všudypřítomným skládkám nebyl problém najít patřičné nástroje (nalezl jsem dokonce kýbl na nošení vody). Když jsem chtěl naše megadílo druhý den vyfotit, zjistil jsem, že si někdo dal práci a poničil jej. Dokonce na něj hodil poměrně veliký kámen, se kterým se musel hodně táhnout… asi velká závist :)) Jinak stavba prokládaná plavacími přestávkami byla okořeněná zachraňováním tonoucího se arabáše, který mi pak z vděčnosti odpoledne nosil kávu (brrr) a ovoce :)
Zajímavá také byla noční procházka k majáku, tedy napříč písčitými dunami… když náhle se kolem začalo ozývat podezřelé funění a převalování. Až po chvíli jsme zjistili, že nás náhodně zvolený směr přivedl přímo mezi stádo spících velbloudů :))
Každopádně dovolená to byla zajímavá, plná zážitků a zábavných momentů. Cestování s cestovkou do hotelu je pro mě velmi nezvyklé, ale koukám může být i dosti zábavné. Jen asi trochu neobvyklou formou :)
Na Djerbě se natáčely nějaké scény pro Star Wars – tak jsme si také střihli jednu :) [grafická úprava: Fenris]