Do Pekingu jsem dorazil po zhruba dvacetihodinové cestě, utahaný z dlouhých a ještě ke všemu zpožděných letů. Každopádně mě přivítalo moderní a krásné letiště, přímočará a jasná navigace a také hodinová fronta na imigračním. Přesun do centra byl bezproblémový, rychlodráha vede z haly až na jednu z mnoha linek metra, vše je srozumitelné a jasné, nákupem jízdenek v automatu počínaje (i s anglickým rozhraním!) a bezpečnostní kontrolou konče (sken batohů jako na letišti, při každém vstupu do metra).
Takže jaké jsou mé dojmy z Pekingu? No pár jich je.
Namátkou:
Peking smrdí. Není to ani tak smogem jako kanalizací, vodou a veškerou možnou činností konanou na ulicích (oprava auto a motocyklů, natírání plotů aj.). Místy je to opravdu obtěžující. No a smog tu je, spolu s vedrem mám pořád vyschlo v ústech a pití ani moc nepomáhá. No a smog silně omezuje viditelnost/fotitelnost.
Lidi se chovají jinak. Podle evropských měřítek se chovají sebestředně až hrubě, hulvátsky. Cpou se, vráží do dalších, ani nenaznačí ochotu uhnout/pustit a neocení když tak učiníte vy. Z metra se musíte prodrat, pokud nejste dost agresivní, tak nevystoupíte. Lidi jsou hluční, všude telefonují (a že mají signál i tunelech metra). Moje kdysi oblíbené rčení „řvou jak banda Němců“ tímto vzala za své.
Silniční doprava je klasicky asijsky hektická. Silnice jsou sic bohatě dimenzované, k obvyklým 3+3 pruhům často patří další, zelení oddělený pruh vyhrazený pro cyklisty. To ovšem neznamená, že když je potřeba tak jím nejezdí i auta. Auta jezdí divoce, hlučně a zmatečně. Přecházení na zelenou pže je prostě zelená je čirá sebevražda, onen signál znamená jen to, že právě vyjíždí auta co zatáčí a že budou troubit o něco víc než obvykle. Na druhou stranu jsem nikde neviděl tolik elektrikou poháněných kol a motorek/vícekolek jako tady.
Je tu moc lidí. Pokud je někde něco zajímavého, znamená to také, že tam jsou mraky lidí. Zpravidla jsou lidi všude, u všeho a ještě stojí fronty na lepší výhled na dav před sebou. Na památkách přes den není k hnutí, k večeru to klesá na přijatelné množství. No a turista je tu ne neobvyklý, ale stále zajímavý. Takže furt na mě někdo zírá, případně se chce se mnou fotit.
Domluva je tu mizerná, ale když to jde tak to jde. To znamená, když náhodou někdo umí mluvit anglicky, rád se sám nabídne s pomocí, popovídá si. Snad nikde na dovolené jsem si nepopovídal s tolika lidmi jako tady za pár dní. Na druhou stranu když něco fakt potřebuji (jídlo, zjistit jestli je osvícený stadion v noci), získat kloudnou odpověď je problém.
Čínská „čína“ je fakt trochu jiné jídlo než ta z čínských bister. Je potřeba být opatrný kam člověk zajde, nenechat se natáhnout přemrštěnou cenou, naučit se pár frází (jako např. „bez chilli“) a přistoupit na to, že je to prostě jinak.
Číňanky jsou fakt pěkný holky, tady občas. Vlastně jsou nejčastěji nehezké, ale když se zadaří, je to radost pohledět. Takže nezřídka kdy mi i nahlas ujedou hlášky jako „OMG“, „no to ne“, „aaaaaa“ a tak :))
Je obrovský kontrast mezi novým a strarým. Hutong se nazývá stará přízemní zástavba. Nedávno objevila výhody elektriky – zato tam neexistují privátní toalety, pouze veřejné. Lidi žijí na ulici, pracují, čistí si zuby, občas i spí… a mezi tím parkují luxusní Toyoty a Volkswageny, limuzíny i jeepy – které bych čekal spíš o ulici vedle u moderních prosklených výškových budov. Vysvětlením je bytová krize a potřeba Číňanů „mít tvář“.
Celkově je to tu fajn, rozhodně jde o zajímavé místo k návštěvě. Člověk prostě nemůže očekávat evropské standardy v ničem a naopak si tu jinakost užívat.
Na druhou stranu je to tu výrazně méně fotogenické než jsem čekal, místy jsem z toho i dosti otrávený. Ale pak vždy objevím něco opravdu zajímavého a mám radost. Začínám chápat, proč Joe McNally udělal ze své návštěvy Číny asi jen dvaceti stránkovou publikaci…
Trávím hodně času na nohou a večer padám únavou, takže další foto moc nebudou. Leda až je zas někdy zpracuju… Jo a za kvalitu vznikající v polních podmínkách se předem omlouvám.