Světová výstava EXPO, respektive fotografie z ní, pro mě byly jedním z hlavních motivů proč letos vyrazit do Číny. Plán byl vidět obří čínská města a skouknout pár světových unikátů: Velkou čínskou zeď, Zakázané město, pekingskou olympijskou vesnici, šanghajský „Manhattan“ Pudong no a právě EXPO. Nic jsem nedbal na varování, že Čína je touto dobou přeplněná, drahá a počasí nehezké. Prostě čínské EXPO, to se vidí jednou za život. Tak jsem vyrazil :)
Fotografie z oblíbeného The Big Picture mě naplnily očekáváním fantastických budov, které nemají obdoby – ani jednotlivě, natož v takové koncentraci, jako na této výstavě, kde každý stát udělá pro svou prezentaci maximum (v rámci svých možností). Žel problém je, že jako běžný turista se nedostanu do míst, kam špičkoví reportážní fotografové a už vůbec ne v čase kdy oni (míněno před zahájením výstavy, nebo brzy ráno před otevřením bran). Ale co, podstatné je si to užít a nasát atmosféru, no ne?
V prvé řadě bylo otázkou, jak se na EXPO dopravit. Autobusové linky v Číně jsou pro cizince místním jazykem nehovořícího obtížně použitelné, nedá se zjistit kam, kdy a za kolik jedou. U vyhrazených EXPO linek by alespoň cíl byl zřejmý, ale i tak jsem autobusovou dopravu využíval pouze v doprovodu čínsky hovořících přátel. Na druhou stranu jsem byl upozorněn, že můj rok starý průvodce (Eyewitness Travel: Beijing & Shanghai 2009) je co se týče mapy metra velmi zastaralý, že mi tam chybí asi tak tři linky :) Ano, Čína nechala kvůli EXPO mj. postavit specifickou linku, která doveze turisty přímo do centra areálu. Krom toho vzniklo či bylo prodlouženo několik dalších linek vedoucích k některému z mnoha vstupů do areálu. Těch je mimochodem 13 a lze se k nim dostat z 9 zastávek metra. Naštěstí aktuální mapy metra není problém sehnat zdarma od dobrovolníků poskytující informace o dopravě na EXPO, kteří jsou k potkání skoro všude. A občas i mluví anglicky :)
Navigace na místě byla již jednoduchá. Od metra byla značená cesta k nejbližšímu vstupu, anebo šlo zvolit jednodušší variantu – jít s davem. Ono je to logické, pokud jsem vyrážel na výstavu ráno nebo podvečer (na zlevněné večerní vstupné), tak vždy šlo o poměrně exponovaný čas a zájemců o návštěvu bylo dost. Takže čtvrt hodinky k nejbližšímu vstupu, kde se pohybující zástup lidí začal měnit v stojící dav. Prokličkovat/procpat se k prodejně lístků, zvolit správné okénko (někde se platí v hotovosti, jinde platebními kartami, dál jsou zas rezervace, skupiny…). Kupodivu žádná velká fronta. Prodávající zde hovoří anglicky – a koneckonců odsud již všichni, včetně policistů a strážníků, kterých je tu opravdu mnoho. Prokázat se lístkem sekuriťákovi a následuje přesun k bráně, resp. jedné z mnoha bran. Může jich být přes deset vedle sebe, ke každé vede dobře stometrová fronta pár metrů široká, uzavřená mezi bariérami. Dvacet minut čekání (tlačení se a předbíhání) a už jsme u první kontroly. Prohlédnou obsah batohu, který následně ještě protáhnou letištním rentgenem. Lidé prochází klasickým detektorem kovů, pár mincí v kapse mě pošle na dodatečnou individuální prohlídku. Následuje dotaz, jestli v té lahvi co mám v batohu mám vodu, a když přisvědčím, jsem vyzván ať se napiju. Teprve poté je mi dovoleno vzít jí s sebou. Pak už jen projít turniketem a jsem uvnitř. Celkově vzato vstupní procedury vcelku ujdou, do 40 minut jsem uvnitř areálu. (A tohle celý den na všech třinácti branách najednou…)
Oblast vyhrazená pro EXPO je obrovská. Je rozdělena do pěti sekcí, přičemž pavilóny jednotlivých zemí jsou na jedné straně řeky, obecné budovy jsou na straně druhé. Každá sekce je protkána silnicemi, které brázdí elektrovozítka a autobusy zajišťující dopravu mezi jednotlivými zónami. Přechody tu moc nejsou, zato existuje komplexní systém nadchodů, je možné přejít půlku výstaviště a sledovat jej hezky z nadhledu. Všude jsou cedule zakazující vstup nahoru za bouřky – přeci jen kovové zábradlí a zastřešení v takovém rozsahu a výšce je asi slušný magnet na blesky.
Napoprvé jsem chtěl vidět Expo Axis, hlavní třídu zastřešenou futuristickými „trychtýři“, která spojuje jeden z vchodů s Expo Culture Center, koncertním sálem pro nějakých 18.000 lidí silně připomínající havarované UFO. Vše jsem viděl a zíral jsem na monumentálnost těchto budov, která zvláště vynikla po západu slunce s jejich nasvícením, kdy vystupovaly ze tmy jako futuristické střípky jakési cizí civilizace. Na prominentním místě vedle Expo Axis stojí samozřejmě čínský pavilon, obrovská budova připomínající tradiční architekturu – a zároveň jí svou velikostí a materiálem úžasně popírající.
První dojmy byly tradičně smíšené. Na straně jedné neuvěřitelná rozmanitost jednotlivých staveb – od pavilonu Spojených arabských Emirátů připomínající v kovu provedené písečné duny, přes pákistánský pavilon v němž jsem viděl nejspíše srdce čekající na transplantaci po další UFO v podobě pavilonu Saudské arábie. Budovy nízké či vysoké, dřevěné i skleněné, kulaté či hranaté, kompaktní či neuvěřitelně roztříštěné, projekce v podobě desetimetrových koulí a tak… člověk nevěděl na co koukat dřív.
Na straně druhé mi chybělo cosi navíc, něco smysluplného za tímto designovým mumrajem. V této fázi jsem neměl chuť navštívit žádný z pavilonů zevnitř, jelikož všude byly dlouhé fronty a bylo dost na co koukat zvenčí – a času málo. Davy lidí (klasicky) okupovaly všechny lavičky, kde se něco dělo tam byla fronta, možnost vyfotit si něco s odstupem bez lidí je nemožné (naštěstí toto vyřešil nedostatek světla a dlouhé expozice ze stativu). Až později večer, kdy se začaly pavilony zavírat, lidí ubylo já měl možnost bez čekání proběhnout pár méně atraktivních pavilonů v africké sekci.
Hojně se v areálu dají potkat čínští dobrovolníci, mnohdy hovořící anglicky, ochotní poradit jak se kam dostat. Dá se tedy zjistit, že poslední metro jede někdy po desáté a navazující okružní trasa jezdí ještě o něco déle. Tak využívám čas do maxima, sedám na jeden z posledních spojů a přestupuji na okružní trasu, abych zjistil, že i okružní linka má svůj začátek a konec, tedy jsem vyhozen z metra na hlavním nádraží – což je naštěstí na správné straně města a jen pár stanic od mého hostelu, takže už jen vyhnout se podvodným dopravcům a odchytit si oficiální taxík, který mě doveze kam potřebuji. Ještě že mám vytištěnou adresu hostelu ve znacích, taxikáři anglicky samozřejmě nehovoří (na rozdíl od dříve zmíněných podvodníků).
Toto je první část zápisků z EXPO. Pokračování bude následovat.
