Hagia Sofia, Ayasofya, chrám Boží Moudrosti… to je jeden z důvodů, proč jsem se chtěl do Istanbulu tak moc podívat. Vlastně asi ten zásadní. Na mém seznamu „povinných“ míst k navštívení patří na úroveň pyramid v Gize, Koloseu v Římě či chrámu Angkor Vat v Kambodži. Takže jaké jsou mé dojmy?
Zajímavé je, že mé první dojmy byly ne nepodobné těm od Kolosea: Tohle že má být ono? Potíž s mešitami v Istanbulu je totiž ta, že jich je moc a jsou příliš v centru dění. Není od nich řádný odstup, žádné široké cesty a náměstí nechající vyniknout jejich velikosti a kráse, žádný park poskytující možnost odpočinku s výhledem. Zlatý Peking v tomto ohledu :) Takže člověk musí ten svůj pohled hledat. První den, kdy jsem Ayu spatřil, jsem byl tak rozčarován její neatraktivností, že jsem jen kolem prošel a nechal si návštěvu na později.
Ale jak se říká: všechno má svůj čas. Porozumění přišlo až později. Po té, co jsem v dalších dnech prochodil většinu města, byl jsem konečně připraven vystát více jak hodinovou frontu, zakoupit drahé vstupné a užít si jedinečnost tohoto chrámu. Za zanedbanou fasádou zašle červené barvy se nachází neuvěřitelný prostor, který ohromí svou barevností, vzdušností a světlem. Prostor, do nějž se bez mála vejde Petřínská rozhledna, v obrovské ploše nenarušen sloupy a krytý majestátní kopulí, je dechberoucí. Nízko zavěšené lustry oddělují prostor pro lidi od nedotknutelné masy ničeho. Strop zdobený kaligrafickými nápisy a anděly je nedosažitelně vysoko, ale zároveň tak blízko – jak velké asi mozaiky a malby musí být, že působí tak čitelně. Vysoko umístěný ochoz poskytne nadhled nad přízemím, lidé jak mravenci pochodují ztraceni na mramorové ploše kdesi dole, ale stále je to pohled vzhůru, co táhne.
Boční chodby by vydaly za palácové sály leckde jinde. Zachované fragmenty mozaik nad hlavami turistů září v odlescích světla, vstupujícím obří prosklenou stěnou. Nebo zazáří ještě více odraženým světlem z blesku fotoaparátu, načež přítomný strážce znaveně leč nekompromisně zařve „no flash!“. Je legrační vidět v mešitě křesťanské motivy, navíc vedle vyobrazení byzantských císařů (dokud se člověk neponoří do odborné literatury a nepochopí souvislost). Méně veselé již jsou hrozny komentovaných prohlídek, bezohledně vyhazující jednotlivé fotografy (rozuměj mě) z nejzajímavějších míst k focení. Jako prima koncept mi přišla prezentace vlastního chrámu formou kvalitních velkoformátových fotografií v jinak hluchém prostoru. Mnozí pak fotili fotografie, místo aby si dohledali ono místo na živo :)
Zvenku pak člověk ještě s novým zájmem obdivuje zbytky dřívějších chrámů, na jejichž základech je dnešní (třetí?) postaven. Opět se o slovo hlásí pocity nelibosti, nyní ale spíše transformované do podoby smutku, že tak impozantní chrám zvenčí vypadá tak zuboženě. A že je těžké najít pohled, kde vynikne jeho monumentálnost.
A taková je Hagia Sofia, symbol Istanbulu.
