Číňané mají jiné hodnoty než my. Z našeho pohledu jsou hluční, nevychovaní a hrubí. Oni to tak nevidí… takže je na nás se přizpůsobit. Dokud jsme tam. Ale člověku to nedá o tom alespoň nenapsat.
Rčení „řvou jak banda Němců“ pro mě trochu ztratilo význam. Číňané jsou neuvěřitelně hlučný to národ! To věčné telefonování, pořvávání, popotahování a plivání, bušení a cinkání nemá konce. Je prima mít okno do ulice, abyste neminuli brzy ráno sběr papíru/kovu/plastu, na kárce ohlašované pronikavou sirénou nebo alespoň zvonkem. Takže sluchátka do uší a pěkně nahlas. Na druhou stranu tohle je tak typické, že mi to – trochu absurdně – přirostlo k srdci. Tak jsme si tam musel koupit malou ale hlučnou rolničku a nosím jí neustále s sebou, abych si neustále připomínal, jaké to tam bylo :)
A poznámka k těm Němcům: nejlepší lidi, co jsem v Číně potkal, byli Němci a Rakušané :)
S davem souvisí i to, že Číňané zjevně nerespektují či snad nechápou koncept fronty. Nákup lístků z automatu probíhá tak, že je hrozen několika desítek lidí, co se tlačí na místo. No a vzhledem k tomu, že stroje často přijímají bankovky – ovšem jen patřičně narovnané – tak je o zábavu postaráno, když rodičové nechávají dítka strkat tam ty bankovky a děsně se baví, jak jim to neustále nejde kvůli ohlým rohům… a nic nedbají stohlavého stáda za svými zády.
Obdobně veselé to je u okénka s lidskou obsluhou. Protlačíte se až k němu (ne, opravdu nevystojíte si své pořadí, to bych tam stál dodnes), chcete vložit peníze do okénka, když někdo odvedle pod nemožným úhlem vytlačí vaší ruku a nacpe se tak před vás. Takže si musíte udělat místo i na pultíku a tvrdě hájit svou pozici.
Na obrázku: Vlevo různé kung-fu styly. Vpravo: Opravdoví mistři bojují jen při souboji. Před bezpečnostními dveřmi mějte prosím trpělivost a nestrkejte se.
Nejdříve se nastupuje, pak až vystupuje. Máš jiný názor? Tak si ho prosaď. Je to opravdu zvláštní: na moderních stanicích jsou koleje za sklem, otevírají se posuvné dveře v této bariéra, za nimi dveře vagónu. Na zemi jsou nakreslené pruhy, že středem dveří se vystupuje, ze stran nastupuje. Při příjezdu metra hlásí (i anglicky!), že nejdříve se má vystupovat, pak nastupovat. Praxe vypadá ovšem tak, že celou šíři dveří zabere dav dychtivých cestovatelů, kteří v moment otevření začnou nastupovat. Často jsou zastaveni a vytlačeni vystupujícími, nejčastěji vznikne jakýsi brownův pohyb a výsledkem je difuze s úspěšným koncem. Překvapivě. Já takto tedy párkrát málem nevystoupil – než jsem pochopil, že jediné co zde platí je právo silnějšího. Respekt je zde považován za slabost, kterou je potřeba zadupat. A nepustit z vagónu :)
Značení východů z metra, jakože jižní, západní a tak sic existuje, ale nezřídka kdy je k vidění až poté, co si člověk nějaký výstup vybral. Což je, zvláště s ohledem na komplexnost stanic, docela otravné. K té složitosti: je tu jasně vidět, jak podzemka vznikala v různých obdobích a nekoncepčně. Dlouhé spojovací chodby, značné výškové rozdíly, různý vizuální styl. A co víc, občas člověk zcela absurdně musí vystoupit do vestibulu a pak vstoupit skrze vedlejší turnikety na další linku – a samozřejmě tím začít novou cestu za nové peníze.
Jsem turistická atrakce. Všichni se se mnou chtějí fotit. Někteří tak činí nenápadně, jako že fotí svou kámošku vedle mě a pak stočí foťák, jindy mě dotáhnou za svou takřka nemohoucí babičkou, že se mám vyfotit s ní. Zajímavé bylo, když jsem hledal v Letním paláci konkrétní záběr, tak tam na mě pokývl jakýsi Číňan jestli si mě může fotit, já jako že proč by ne… a tak mě tam sjížděl teleobjektivem asi deset minut… to už mi přišlo trochu moc.
Někdo mi říkal, že zvláště pro ty z venkova, bílí jsou symbol bohatství a nadřazenosti. Že donedávna měli své všechno, od ubytování, restaurací po peníze a běžně s nimi člověk nevešel v kontakt. A že to prý přetrvává, proto ten zájem. Já nevím, jen vím, že to tady nebylo tak veselé jako v Indonésii, lidi tu nejsou tak milí.
Z jiného soudku: víte jak v Číně poznáte, že se někde děje něco zajímavého? Že je tam dav lidí, větší než obvykle. Takže pokud hledáte vstup někam, automat na lístky, nebo třeba jen roztomilé zvířátko, jděte za davem. Vždycky něco najdete.
Zajímavý mají také přístup k zákazovým značkám. Výše uvedená je snad jediná, kterou respektovali. Jinak zcela typicky je někde cedule „nelezte na skálu“ a na ní sedí alespoň dvě rodinky. Typicky a všude. Již jsem někde psal, že jistou kulturu národa lze poznat podle vztahu lidí k policistům. Čínu řadím do zemí „nic neřeším“ – takže zákazy jsou nezávazná doporučení, pravidla se vykládají volně a na okolí se nebere ohled. V tomhle je zajímavé sledovat třeba takové Japonsko, nebo ještě extrémněji Dubaj. Tam bych před policistou na červenou opravdu nepřecházel :)
Co je také nepříjemné, jsou všudypřítomní zloději a podvodníčci. Už jsem hovořil o tom, že rád navazuji kontakty s lidmi kolem… ale tady je vhodné být obezřetný. Takže když mě osloví dvě dívky (hezká a asi pro kontrast ošklivá, zpravidla), zajímají se odkud jsem a jak se mi tu líbí, vím co bude následovat: nezajdeme někam na čaj? Na drink? Někam? A tam člověk dostane na výběr, jestli zaplatit extrémně předražený účet nebo dostat na hubu (a přijít o peníze tak jako tak).
Varianta druhá: kravaťák, vypadá že jde z práce. Představí se jako manažer evropské automobilky, že si chce procvičit angličtinu. Doporučí mi nějaké obchody – řeknu si proč ne. Ceny stejně zlé jako v dalších turistických místech… nebo dovede do levných – ale silně pochybných. Když si odmítnu cokoliv koupit, začne se rozčilovat a chce, abych mu alespoň koupil cigarety. Když podotknu, že mu nic kupovat nebudu, že on si chtěl jen procvičit angličtinu a necítím se mu čímkoliv zavázán, tak mě asi pošle kamsi… bych si tipnul, v rámci své schopnosti porozumět čínštině :)
Pokud se mi tohle stane jednou, neřeknu. Pokud tenhle koncept na mě zkusí deset lidí za den, začínám být otrávený. Každopádně mě to dovedlo k nepříjemnému závěru: pokud tě osloví nějaký Číňan anglicky, chce tě obrat.
Pár dalších pocitů a dojmů z Číny jsme zmínil přímo z cesty, takže viz první dojmy z Pekingu a také poznámky k Šanghaji.
Ale aby to nevyznělo, že Čína se mi nelíbila, že pro ní nemám vlídného slova – to bych nerad. Země je to úžasná, moc se těším až se tam zase podívám. Jen člověk musí počítat s tím, že je to trochu jiný kraj, no :)