Procházka po obranné zdi, uzavírající starý Istanbul ze západu, od Marmarského moře po záliv Zlatý roh, se ukázala být jednou z nejlepších na celém výletě.
Začalo to slunečným ránem, které nesmírně potěšilo a již jen v příslibu krásného dne vyvážilo propršený den předchozí. Některé věci prostě vycházejí.
Nerozhodilo mě ani čekání na nádraží u pokladen za jakousi babiznou, která se nemohla odtrhnout od okénka a snad dvacet minut tam cosi řešila, až už ani její náctiletý synáček se na to nemohl dívat a odtáhl jí někam dál. Když jsem konečně přišel na řadu, bylo mi vysvětleno, že ve frontě čekám zbytečně, jelikož lístky na požadovaný vlak se prodávají u jiné pokladny. Tam už fronta nebyla. Nebyly ani lístky – ale zato byly žetony. Co tu furt s těmi plastovými kolečky mají? :)
Pár stanic kodrcavou lokálkou a rázem naprostá změna prostředí. Zástavba zůstala, ale změnil se její charakter – rázem člověku bylo zřejmé, že je na periferii. Lidí méně, ale milejší od pohledu. Psi se již netvářili přítulně, kočky žádné. Navigace pro turisty také žádná, ale orientace byla vcelku intuitivní, takže po dokoupení (sladkých) zásob na celodenní výlet jsem dorazil k začátku zdi.
Pevnost Yedikule. Hvězdicovitě-pětiúhelníkový půdorys vnější, velmi mohutné zdi, ohraničuje prostorné nádvoří, které zjevně slouží k pořádání koncertů či jiných představení (soudě dle pódia a jakési tribuny). Vcelku dobrý nápad, dopravní dostupnost slušná a hradby pohltí část hluku. Po hradbách se dá krásně chodit, projít se dají snad všechny věže v rozích, i s jejich kopulovitými střechami. Na to, že tu není moc co vidět, se tu dá strávit poměrně dost času – pevnost je vskutku veliká.
Z pevnosti přímo již zeď nevychází, její trosky začínají až přes silnici. Na první pohled nevypadá nic moc, ale postupně se začne sbírat. Kolem zdi jsou zahrádky (a skládky) a místy i malá políčka. Místní zde pracují, okopávají zeleninu… je super vidět, jak to žije a jak země neleží ladem. A taková zahrádkářská kolonie ve stínu historické zdi, kdo by to nechtěl :) Za chvíli zjistím, že nejen vedle zdi, ale i uvnitř! Sama zeď je totiž tvořená dvěma mohutnými nosnými zdmi, mezi kterými je dobře 15 metrů prostoru (pokud tam zrovna nejsou trosky nějaké hlásky, což je pravidelně co nějakých 50 metrů). A takového prostoru, to by byla škoda jej nevyužít, že.
Místy je zeď opravovaná, takže se na ní dá vylézt. Shora je skvělý výhled, například na fotbalové hřiště. Zrovna tam probíhal nějaký západ, tak jsem se přidal k místním a sledoval jak jim to jde. Nejsem žádný fanda fotbalu, ale ta atmosféra, prostředí, super počasí a vůbec ta nálada přímo volala po tom se chvíli zastavit a kochat se. Krom toho jsem měl hlad a byl tak akorát čas na svačinu :)
Zeď tvoří jakousi přirozenou bariéru i zástavbě. Napravo je vidět plošná zástavba kam oko dohlédne, vlevo je občas trochu pusto. Jak jsem tak kličkoval ze stany zdi na druhou, vzpomněl jsem si na slova v průvodci, že nedoporučují chodit podél zdi samotným turistům, zejména ne v noci. Že tam člověk může potkat je úplně kamarádské lidi. No já měl asi štěstí: jednou, procházejíc středem zdi, jsem narazil na dva staré pány, jak tam v klidu sedí na židličkách u plastového stolku a klábosí… nabídli mi pár kuliček vína a s úsměvem – tam někde končila naše schopnost vzájemné komunikace – poslali zpátky, jelikož daný úsek zdi uvnitř byl samozřejmě slepý.
Některé části slouží jako skládka, některé jako noclehárny pro bezdomovce, možná i pro mladé páry (soudě dle jistých latexových odpadků). Někde jsou vybudované provizorní přístřešky pro auta… prostě procházka je plná poznání o lidské tvořivosti. Také se člověk seznámil s ekonomicky nejnižší vrstvou místní společnosti. To když zmizely cihlové domy a objevily se polorozbořené, dřevem nastavované a mnohdy ohořelé stavby.
Někde na úrovni moderních muzejí a obrovského parku kolem nich zeď brutálně přetínají dvě mohutné silnice, hlavní tepny přivádějící dopravu do centra města. Znamená to konec venkovské části procházky a návrat zpět k městu. Na druhou stranu je zde zeď zas o kus upravenější. Docela změna proti místům, kde jsem musel seskakovat z výšky či šplhat, abych se nemusel kus cesty vracet… ale zas kde je ta romantika. Tady už volně pasoucí se koně nepotkám, jako pár kilometrů zpátky.
Postupně, jak se člověk přehoupne přes hřbet poloostrova, se otevírá výhled na město. Cesta už není tak zajímavá, těžko říci čím to je: jestli návratem k civilizaci, nebo se už člověku zeď okoukala.
Každopádně těchto zhruba šest kilometrů zdi rozhodně stojí za procházku, byl to jeden z mých nejoblíbenějších výletů v oblasti. Přes relativně krátkou vzdálenost jsem tímto strávil celý den, do hostelu došel pěšky, hezky uondaný ale nesmírně spokojený. Na následující den jsem si naplánoval odpočinkovou plavbu po Bosporu, kterou zakončím svůj pobyt zde. Protentokrát :)
Istanbulu zdar!
(Toto je poslední příspěvek k mé návštěvě Istanbulu v roce 2010.)