Do lotyšské Rigy rozhodně nejezděte, pokud jste zvyklí čerpat energii z lidí kolem. Udusili byste se tu hned první odpoledne. (Takřka) všichni se tu tváří, jako by jim nateklo do bot, uletěl papoušek a k tomu byli pozváni na finančák.
Je to přitom s podivem, jelikož město samo se vyznačuje mnoha klady: historické centrum je krásné, architektura jedinečná, doprava není hektická a nikde nejsou davy lidí, nikde shon a stres. Ulice relativně čisté, dostatek zboží i obchodů, minimum žebráků, služby na úrovni. Jen ty zamračené tváře…
Ale pojďme se raději podívat na to, co je na Rize naopak zajímavé, přitažlivé:
Riga je považována za jeden z klenotů Baltu, zejména kvůli množství secesních památek. Na rozdíl třeba od Prahy je na tuto část své historie patřičně hrdá*, zve turisty celého světa na prohlídku dvou významných ulic, které – dodnes obývané – tvoří základ secesní historie města.
* viz článek Zdeňka Lukeše na lidovky.cz
aktualizováno 24/4/2013:
A hle, koukám nové stránky propagující pražskou secesi: www.praguewelcome.cz/cs/secese
Za sebe musím říci, že mě mrzelo, že více domů není přístupných zevnitř. Průčelí domů jsou krásná: různorodě zdobná, perfektně udržovaná, příjemně barevná. Jen jediný z přístupných domů, částečně sloužící jako muzeum (s jedním rekonstruovaným bytem), umožní nahlédnout na zajímavé polotočité schodiště se skvělou výmalbou. Jiný, ze kterého se právě někdo stěhoval, nabídl přes vynášené gauče pohled na barevné obklady a členitý vzdušný prostor uvnitř – a jen dále povzbuzoval touhu prolézt si celou ulici, dům za domem, vchod po vchodu. Škoda, že toto není možné.
Městem protéká řeka Daugava, které slouží jako významný dopravní prostředek – ovšem směrem ven, přes moře pro mezinárodní linky, spíše než směrem do vnitrozemí. V době naší návštěvy byla zamrzlá – a to vcelku dost, po řece chodili rybáři s velkými vrtáky, provrtali si díru a lovili. Ve městě jich nebylo tolik, jako např. v Jelgavě, městě kousek za Rigou, kde rybářů byly snad stovky. Je vidět, že Riga je přeci jen bohatý region – jelikož jak jsme se dozvěděli, na řece se nerybaří pro zábavu, jakožto spíše pro obživu.
Městská hromadná doprava je vcelku spolehlivá, zdálo se mi. Kombinace autobusů, trolejbusů i tramvají (většina české výroby!) s možností koupit lístek (za poloviční jízdné než v Praze) přímo u řidiče nebo v četných automatech (i na předplacené jízdné) a velkým pokrytím uspokojí nejen potřeby místních, i turistů. Orientace je bezproblémová (jak člověk najde lotyšský ekvivalent IDOSu) a autobusy jezdí až na periferii. No a kam nejede autobus, tam jede vlak, s častými spojeními do důležitých směrů a slevami v méně vytížené časy. Na nádraží nebyla domluva anglicky nijak problematická, v autobusech domluva potřeba nebyla :)
Ve městě je vidět, že jsou tady na zimu zvyklí. Překvapivě zde byla zima snesitelnější, než v podobných podmínkách u nás – přes vlhkost a vítr od moře jsme se nikde nemuseli brodit loužemi roztáté břečky, chodníky byly odklizené a čisté a celkově mi přišlo, že tady vědí jak na to. Jiná situace samozřejmě byla u moře, ale to je jiný příběh (viz článek Víkend na Baltu).
Jediná nevýhoda zimního času zde byla ta, že obloha byla většinu času pokryta mraky což sic produkovalo hezké rozptýlené světlo, nicméně modrá obloha je fotogeničtější :)
Zajímavý je celý charakter města. Historické centrum je malé, v zásadě tvořené dvěma náměstími se zajímavou radnicí a pár kostely. Směrem k modernější zástavbě je několik rozlehlých parků, kterými prochází umělý kanál (živě si dovedu představit, jak jej brázdí lodičky s turisty – nyní by to bylo tak na půjčovnu bruslí). Modernější zástavba a vlastně jádro celého města je tvořeno zděnými domy o výšce kolem čtyř až šesti podlaží, lemující spíše užší silnice. Brzy se začnou objevovat nízké, třípodlažní dřevěné domy, až místy začnou převládat.
Moderní výšková zástavba je reprezentována ojedinělými budovami, z nichž za zmínku stojí silně futuristická knihovna, připomínající sjezdovku se skokanským můstkem.
Zajímavý byl výlet do ruské čtvrti (Rusové jsou významnou menšinou Lotyšska, přes 25 %), nazývané příznačně Moskevská čtvrť. Působila nesmírně chudě, zanedbaně a dalo by se říci až nepřátelsky. Významnou dominantou je budova Akademie věd, působící jako věrná kopie dejvického „Internacionálu“. Je zde samozřejmě větší množství pravoslavných kostelů, nicméně ten největší se nachází v samém centru města.
Velmi známá je také rižská tržnice, která se nachází v pěti bývalých hangárech původně sloužících k výrobě vzducholodí. Tyto obří vzdušné haly jsou vyplněny stánky, každá jiným druhem zboží: jedna je zasvěcena ovoci a zelenině, jiná masu, další rybám či třeba mléčným výrobkům. Je velmi nezvyklé takto vidět konkurenční prostředí, například několik desítek řezníků vedle sebe. Důsledkem pak jsou – očekávám – minimální marže při udržení vysoké kvality surovin, dalším dopadem pak je, že jsem snad v celém dalším městě nepotkal jiné řeznictví, zelinářství apod. Nějak si nedovedu v hlavě srovnat, jestli je to dobře nebo ne. Nicméně když jsem pak vedle parku viděl jednu dlouhou budovu s třiceti malými kójemi, v každé jiného prodejce květin, začal jsem o smysluplnosti tohoto počínání pochybovat. Ale kdo ví :)
Výborný, a to nejen pro turisty, je řetězec restaurací Lido. Devět restaurací, každá v jiném stylu, přesto mají něco společného: čistý a příjemně působící restaurační prostor, stylově vyzdobený, personál často v tradičních oděvech/krojích. Bufetový styl nabídky zahrnuje místní i světovou kuchyni, v rozmanitém a skvěle vypadajícím podání, doplněným o řadu polévek (skvělý boršč!), dezertů i ovocných koktejlů. Cenově srovnatelné s restauračními zařízeními u nás, chuťově něco lepší, něco horší, každopádně jak si člověk najde to své, je to úplně skvělé. Neměli jsme potřebu hledat jiné formy stravování – a dokonce jsme některé poznávací výlety po městě plánovali od Lida k Lidu :)
Jinak samozřejmě město nabízí řadu samoobsluh, vybavených na západoevropské úrovni. Stačí ovšem vyjet do šedesátitisícové Jelgavy, aby člověk zjistil, že najít vůbec nějaký obchod s jídlem natož restauraci mimo hlavní náměstí je prakticky nereálné :/
Bylo by škoda pominout lotyšskou čokoládu. Těžko budete očekávat, že tato země v pobaltí bude čokoládovou velmocí, ale možná zdání klame. Narazili jsme na dvě důležité značky.
Běžná Laima (tradiční od roku 1870!) nabízí širokou škálu druhů a příchutí. Příjemné zjištění je že se prodává levněji než importovaná Milka – ale celkově úplně levná není (v Čechách je v tomto ohledu levněji). Naopak zcela nesrovnatelná s čímkoliv u nás dostupným je čokoláda Emils Gustavs. Tato ručně vyráběná čokoláda prvotřídní kvality je k sehnání v neotřelých chuťových variacích (hořká s fíky a sezamovými semínky?), balená v naprosto luxusních krabičkách… a za neméně luxusní cenu. A je opravdu výborná.
–
Celkově vzato: rána ozvláštněná křikem racků, bydlení v centru města s bohatými snídaněmi, zajímavé prostředí města, příjemná zima, moře lemované krami, opuštěné průmyslové komplexy… vše dokázalo vynahradit jistou ponurost místa i paradoxy jako nesehnatelné slušné pohlednice či placené záchodky v obchodních centrech. Angličtina jako dorozumívací jazyk posloužila a nebyl žádný zásadní problém. Balt za návštěvu stojí :)