V červenci jsme s Bárou projeli půlku ostrova. 26 dní na cestě, 8 zastávek, řada výletů – a hromada zážitků a zkušeností.
Tahle nevelká země s neslavnou nedávnou minulostí mi přišla jako pohodový cíl na měsíční výlet. A to i přes to, že mnoho lidí v mém okolí má na Srí Lanku dosti vyhraněné názory – jedni na ni nedají dopustit, druzí ji mají za příliš turistickou a nevlídnou zemi nenaplňující řádné představy o jihovýchodní Asii. Za sebe mohu říci, že země má hodně co nabídnout, i když vždy je tu druhá strana věci.
Náš výlet měl za cíl představit nám tři stránky Srí Lanky: kulturní historii v tak zvaném „kulturním trojúhelníku“ (zahrnujícím historická města Anuradhapura, Polonnaruwa či skalní památku Sigiriya), teplou vodu Indického oceánu při východním pobřeží ostrova (jelikož na jihu a jihozápadě zrovna řádily monzuny) a krásy čajových plantáží a vysokých kopců vysočiny (zejména v oblasti měst Ella a Haputale).
Řekl bych, že v mnoha ohledech naše cíle byly naplněny.
Historická města jsou dnes redukované na rozsáhlé ruiny s občasně zachovalými či renovovanými památkami, které ovšem bývají impozantní a jedinečné. Drahé vstupné nebrání velkému množství turistů je navštěvovat, ale naštěstí se lidé ztratí v obrovské rozloze památek a tak není problém najít si klidné místo, roztáhnout deku a dát si ovocný piknik pouze ve společnosti opic a psů.
Voda Indického oceánu patří k tomu nejlepšímu, co znám. Teplá, lákající k celodennímu cachtání se. Našli jsme opuštěné pláže i místa co byla velmi živá, moře klidné nebo s divokými vlnami. Jen jsem postrádal více vodního života, asi jsme nebyli v té pravé části ostrova. Každopádně oceán super, jen ostré slunce nás brzy vyhnalo do hor…
Kopce vysočiny jsou ověnčeny čajovými plantážemi. Jemné linky v porostu naznačují, kudy chodí tamilské ženy denně trhající horních pár lístečků; lístečků svěží barvy které spolu se staršími a tmavšími dělají tu nejhezčí zelenou barvu, kterou jsem kdy v životě viděl. Výhledy do údolí, vlaky pomalu stoupající do téměř dvoukilometrových výšin, dlouhé procházky po kamenitých cestách vzhůru či úzké stezky džunglí na dno údolí… vysočina je i díky svému milému podnebí asi nejvděčnějším místem ostrova k navštívení, a rozhodně je skvělým místem kde zakončit svůj poznávací okruh.
K tomu všemu připočtěte slony a krokodýly, stejně jako řadu dalších nezvyklých živočichů a máte místo, které může přinést jedinečné zážitky – a snad proto se sem mnozí tak rádi vrací.
V následující sérii článků se pokusím přiblížit, proč já mezi těmi, kdo se na Srí Lanku rádi vrací, nebudu – ale proč na ni budu vždy vzpomínat v dobrém.
Moje druhá cesta na Šrí Lanku, po pěti letech od první návštěvy, přinesla zcela jiný úhel pohledu, zase trochu jiné dojmy a zážitky.