Dlouho jsem zanedbával na svých výletech západní Evropu, je na čase začít s tím něco dělat. První vlaštovkou budiž podzimní Paříž.
Paříž za všechny prachy
Paříž je krásná. Dost drahá, ale krásná. Stojí za to jen tak se courat uličkami, ve kterých člověk konečně pochopí proč se noblesní pražská nákupní třída jmenuje po francouzské metropoli. A že těch uliček mají, pomalu celé město!
Je potřeba obejít všechny klasické památky, na druhou stranu ani nelituji, že jsem všude nevylezl (na Eiffelovu věž, ani na Vítězný oblouk). Mám totiž pocit, že je lepší koukat na ně, než z nich. Navíc ušetřím něco času a peněz, za které se dá koupit třeba něco dobrého k snědku.
Jídlo! Proč jsem nikomu nevěřil, když říkal jak je francouzská kuchyně skvělá? Počínaje levným hermelínem z Monoprixu, přes výborné bagety kdekoliv, obří kola šunky na trzích po naprosto úžasné sladké pečivo z vymazlených cukráren – všechno stojí za ochutnání a vychutnání. Tady opravdu umí, i v nízkonákladové variantě cestování.
Tak v prvé řadě vyražte co nejdříve. Mládež s evropským občanstvím do 25 let má totiž vstupy všude možně zdarma, což je docela dost fajn. Pokud jste to nestihli, pomůže být zaměstnancem (mezinárodně uznávaného) muzea anebo učitelem na umělecké škole, to občas také funguje. No a jako mladí a nerozmazlení nebudete mít problém bydlet přes Airbnb v některém z prťavých studií, co se nachází v centru, v dochozí vzdálenosti od všech důležitých památek. A tím ušetříte i za dopravu – metro sic jezdí všude a je pohodlné, lístky v carnet balíčku také nejsou až tak drahé, ale každé Euro se počítá, že.
Takové ty klasiky
Co se dá stihnout v Paříži za 5 dní? No, málo i dost. My to vzali zhruba takto:
Vítězný oblouk je opravdu parádní monument. Až zblízka člověk docení jeho velikost, tu neuvěřitelnou dimenzi plastik na severozápadním průčelí… a přitom delikátní zdobnost a precizní nápisy. No a v noci pak vypadá naprosto úchvatně, jak jej těsně a v mnoha vrstvách ovíjejí linky nakreslené světly proudů aut…
Eiffelova věž. Přístup skrze bezpečnostní kontrolu, což znamená frontu. Sáhnout si na konstrukci bez zaplacení lístku jde těžko, ale dá se pod ní hezky projít. Je fajn, že je ze dvou stran zachovaný odstup formou rozsáhlých parků, přinášející krásný výhled na věž. Tomu říkám zvládnuté urbanistické plánování.
Katedrála Notre-Dame je, přes případný déšť a zimu, vždy v obležení turistů a tím pádem i různě pochybných prodavačů čehosi, krmičů holubů a tak. Nejhezčí pohled na ní je asi zezadu z náplavky, nejlépe se západem slunce. Anebo zevnitř, samozřejmě.
Různá panská sídla, hótely, všude kolem, stejně jako množství kostelů a chrámů nabízí množství úchvatných exteriérů i interiérů k pokoukání.
Do toho vcelku citlivě zasazená moderní architektura, ať již Centre Pompidou, na obzoru se rýsující La Défense či některá obchodní centra přinášející množstvím skla ve vertikální konstrukci spoustu suchého veřejného prostoru i za deště.
Muzeum Louvre je další povinností, přes ohromující plochu překvapivě ne tak zničující a únavnou. Je fajn být u vstupu hodinku před otevřením, protože pak nejen že se nečeká tak dlouho na pokladny, ale není tolik lidí u Mona Lisy – kam všichni hned směřují. Za mě rozhodně stojí koukat nejen po obrazech, ale i po architektuře a výzdobě. Palác je to úžasný, od pozůstatků středověkých zdí ve sklepě po nedohledatelné impresionisty kdesi v podkroví.
Vím, selfie je out. Ale někdy to prostě člověku nedá :)
Až příliš známý kabaret Moulin Rouge je špinavá ruina, stejně jako ulice ověnčené sexshopy kolem. Není to hezký úvod do jinak krásné čtvrti Montmartre, kterou tvoří především malé klikatící se uličky na kopečku, na kterém se tyčí katedrála Sacré-Coeur, která je svěží změnou od gotických katedrál starého města…
A co vyrazit kousek dál…?
Krásný je také hřbitov Père Lachaise, kde krom hrobky Jima Morrisona lze najít řadu hrobů významných umělců, a dokonce i památník československých vojáků, kteří padli v obou světových válkách. Hřbitov, vyhlášený za národní památku, je neuvěřitelně rozlehlý (tisíce stromů, desetitisíce hrobů), výškově členitý a hrobky jsou zde jak jednoduché, tak i velmi zdobné.
No a vlakem snadno dostupný Zámek ve Versailles je také taková povinnost, žel v tomto případě jedna z těch, co by se dala oželet. Samotná expozice či interiér zámku nenadchnou, takže jsou to zahrady co by měly pozdvihnout zážitek z návštěvy. Žel takto na podzim se vše ráno utápí v mlze, odpolední světlo pak odhalí traktůrky svážející květináčové stromky do skleníků, a zahrady samy o sobě jsou tak obrovské že se nedají ani náznakem projít. Alespoň že nedaleko nádraží stojí skvělá pekárna, kde mají to nejlepší pečivo na světě :)
Parlez-vous anglais?
Ano, musel jsem dát za pravdu zvěstem, že s angličtinou v Paříži moc nepochodím. A jasně, nebylo to příjemné, když se slušně imitací francouzštiny zeptám v informačním okénku dopravního podniku, jestli umí anglicky, jestli poradí a odpovědí bylo strohé „ne“ – bez úsměvu, bez náznaku vstřícnosti. Ale nějak to vždycky šlo.
A víte co? Čím víc o tom přemýšlím, tím méně mi to vadí a naopak – myslím si, že to k Francii patří. Protože proč ne. Francie je národ s bohatou historií, dala světu významné umělce, vědce i filosofy. Byla jednou z koloniálních velmocí, držela palec na ekonomickém a kulturním tepu středověké Evropy a nakonec, není ta francouzština docela hezká na poslech?
Takže proč ne, ať si jsou Francouzi sví, ať se s námi neradi baví jinak než po svém – bez toho by to nebylo ono, neměli bychom proč se jim pošklebovat :)
fotografováno na Fujifilm X70
úvodní foto: křídlo Denon za pyramidou kryjící vstup do muzea Louvre