Poslední dubnový týden jsem strávil, podobně jako před dvěma lety, ve finské Savonlinně, kam jsem doprovodil naše čtyři stážistky. Čekal jsem výraznou změnu prostředí, tehdejší únorový termín znamenal všude bílo a zamrzlá jezera nikterak nepřekvapovala. Ale že se po zamrzlých jezerech budu procházet koncem dubna, jsem nečekal. Místní znalci říkali, že se letos jaro zpozdilo… no tak co, třeba příště konečně uvidím Finsko zelené :)
Dlužno podotknout, že ve výsledku naprosto nebylo na co si stěžovat. V době odjezdu všemožné předpovědi počasí slibovaly sněžení a dokonce i sněhové bouře. Ale nás pouze v Helsinkách přivítaly kroupy a déšť (viz pohled na přístaviště výše), pak už bylo převážně krásně, i sluníčko se objevilo. Takže nějaké změna to přeci jen byla.
V noci stále mrzlo, takže v místech kde voda neproudí příliš rychle se led stále držel v dostatečně pevné formě, že se po něm dalo chodit. Měli jsme průvodce, který nás provedl mezi ostrovy. A hezky z rána, odpoledne už to prý není tak úplně bezpečné.
Ale v lesích a na severních svazích sníh stále držel, naopak asi odpolední sluníčko pomáhalo tvořit krásné ledopády.
No a občasné přeháňky pak znamenaly, že přicházely kouzelné slunka západy:
Savonlinna je malé město a již od minulé návštěvy jej mám vcelku prochozené, ale přesto jsem objevil pár doposud neznámých pohledů a míst. Nezvyklý byl velmi zalesněný hřbitov na vrcholku kopce, zdobený desítkami ptačích budek. Překvapila v jezeře pohozená jízdní kola, to bych tady – v takto kulturní zemi na rozdíl např. od Amsterodamu – nečekal. Potěšily naprosto nesrozumitelné nápisy. A prohlídka hradu Olavinlinna byla zase trochu jiná, takž i když hradní prohlídky moc nemusím, tak mě bavila i napodruhé :)
Potěšil mě výlet do muzea dřevařství v Lusto. Hezkou formou se zde protkávala linka o přírodě (a konečně jsem viděl losa – alespoň vycpaného) s vlivem člověka na celý ekosystém, s důrazem na těžbu dřeva. Fascinující byl prototyp (jeden ze dvou existujících) šestinohého harvestru, ten bych opravdu chtěl vidět jak si to štráduje skrze les. Cestou jsme si projeli okružní cestu skrze Kerimäki, klidnou a velmi krásnou krajinu vhodnou na rozjímání… ideálně ovšem v létě a z kajaku.
Protože vidět losa pouze vycpaného mi přišlo málo, vydal jsem se jej hledat do přírody. Došel jsem na kraj města, za jakýmisi velkosklady a „bauhausy“ jsem se vydal přes pole a přes louky do nejbližšího lesa, tam po úzkých a mnohdy ještě sněhem pokrytých stezkách jsem prochodil celé odpoledne. Přes veškerou snahu jsem ale nezahlédl ani veverku. Dost mě to překvapuje, ale v celém Finsku jsem nepotkal žádné zajímavé zvíře… když jedu autem nebo vlakem po Čechách, vidím zajíce, vysokou a spousty hospodářských zvířat. Tady nic. Trochu za to asi může omezený rozhled, neb z vlaku je výhled tak třicet metrů, všude kolem jsou stromy a zase stromy :) Takže jediné co se dalo zajímavého v přírodě najít byly „lingonberry“, což teta Wiki říká že je brusnice brusinka, ale nevím, přijde mi že naše brusinka je jiná. Ale stejně bobulky nebyly moc chutné :)
Pět dní na místě uteklo jako voda, následoval celodenní přesun do Helsinek. Ty tentokrát, na rozdíl od příjezdu, ukázaly svou hezčí tvář a tak jsem nachodil mnoho kilometrů skrze město, parky, po plážích i památkách. Ani letos jsem nevynechal krásný skalní, v zemi ukrytý kostel Temppeliaukion kirkko – jen tentokráte byl v obležení čínských turistů, kteří poněkud rušili jinak kouzelnou atmosféru místa.
Je hezké, jak se v Helsinkách míchá průmyslová část (zejména přístav a navazující sklady, které postupně ožívají kavárnami a kulturními institucemi) s množstvím velkých kostelů velmi různého stylu, moderními i stařičkými dřevěnými stavbami…
…ale jako obvykle byla v Helsinkách (přes sluníčko) hodně zima a tak velkou motivací (a nelehkým úkolem) bylo najít si místo, kde se dá dobře a nepříliš draze najíst (slovo „levně“ mohu rovnou ze slovníku vypustit). Ale dalo se a já si to pěkně užil. Odjel jsem sic prostydlý a s nachlazením, ale zato s dojmem, že se sem kdykoliv pojedu podívat zas :)