Na prosluněných bulvárech vlají ženám purpurové šaty při svůdných pohybech v rytmu tanga, mužům se lesknou boty při neskutečně rychlých krocích. Literárně založení turisté sedí na břehu Río de la Plata a představují si projíždějící desperados z knih Karla Maye… no i takto by mohlo vypadat na první pohled Buenos Aires, tedy město dobrých větrů. Leč nevypadalo. Vprostřed zimy bylo město spíše klidné, i když ne tiché a tanečníci se schovávali v tanečních klubech, zatímco zloduchy zaháněli uniformovaní policisté s automatickými zbraněmi.
První dojem z Buenos Aires nebyl moc pozitivní. Přístav je obrovský, špinavý a zanedbaný. Naštěstí nebylo třeba se zde zdržovat, neboť imigrační procedury jsme si odbyli již v Uruguayi. Rychlým krokem tedy opouštíme přístavní zónu, podcházíme něco jako dálnici a po pár blocích se ocitáme, jak mávnutím kouzelného proutku, v úplně jiném světě. Ve světě daleko více připomínajícím metropole západní Evropy než co jiného. Parky a zeleň, moderní architektura mísící se se starší, ne nepodobnou té pařížské… jen zcela subjektivně se tu necítím úplně dobře, lidé nevypadají úplně přátelsky.
Brzy dojdeme k našemu přechodnému bydlišti. Leží vprostřed rozlehlého a zastavěného vnitrobloku ve čtvrti San Telmo. Z výšky pátého podlaží máme výhled na střechy kolem. Pozornost okamžitě poutá jedna plná zeleniny a okrasné zeleně, mezi kterou běhají čtyři psi a králík. Máme malou kuchyňku a terasu, apartmán je rozložený na různých výškových úrovních. Ubytování moc krásné, kdyby někdo potřeboval tip, rád těm co netrpí závratěmi doporučím :)
Lidé v ulicích často obrací hlavu k nebi. Mají papírové brýle s tmavým filtrem, takže nedalo moc práce dovtípit se že právě dnes je ono zatmění slunce, o kterém jsme již četli. Ale na takovouto zábavu nemáme čas, máme úplně přízemní starosti: ozývá se hlad s nemáme žádné Argentinské Pesos.
Takže s ubývajícím světlem hledáme směnárnu. Nacházíme poměrně živé ulice plné hotelů, ale nejsme úspěšní. Zkusím oslovit policisty, zda mě nasměrují… ale narážíme na jazykovou bariéru. Hovořím španělsky asi tak jako oni anglicky, ale uniformovaná paní bez váhání vytáhne telefon s překladačem a vyzve mě abych svůj dotaz zapsal. Tož jsme se plus mínus domluvili, dostali radu kterým směrem jít a tip na cestu navíc: ať Bára svůj foťák, letitou Praktiku, nenosí na krku ale pěkně schovaný pod bundou. Co by asi řekli kdybych vytáhl svůj dvoukilový digitál… a tímto mě utvrdili v pocitu, že město nebude úplně nejpřátelštější.
Úspěšná směna padesátidolarovky nám otevřela možnosti začít objevovat lokální kulinářský svět. Stejky tu rozhodně mají dobré (byť jedl jsem lepší). Ochucená mléka jsou dražší, ale opět výborná. Prostě je znát, že místní hovězí produkce je kvalitní :) I dorty a pečivo vypadají krásně – a ještě lépe chutnají. Výhercem ovšem je jakýsi bochník z vláčného těsta plný sýra a šunky, vážící snad kilo (kdyby někdo sháněl, ptejte se po Tarta con Jamon i Queso). V kombinaci s troubou na pokoji je to ideální snídaňová kombinace. Opakovaně. A byla by chyba zapomenut na empanandy, jakési latinskoamerické pirožky. Zachutnaly nám a už nás po zbytek cesty neopustily, jako rychlá sváča prostě paráda.
S novým dnem procházíme Puerto Madero, což je opět přístaviště. Krom starého a nákladního přístavu je zde i spíše obytná (a administrativní) část, která by mohla být považována za výkladní skříň lecjakého evropského města.
Snad aby se vyrovnala špína dopravních vodních cest, jsou severní dvě třetiny ostrova chráněnou přírodní oblastí (Reserva Ecológica) plnou zeleně, mokřadů a papoušků. Suchozemských zvířat jsme moc neviděli, ale cedule „pozor na hady“ zvěstovaly že tu může být dost živo, i více než bychom možná potřebovali vidět. Na rozdíl od desítek místních individuálních i skupinových běžců jen procházíme malou část, ale jistě by se tu dal strávit celý den. Kdyby jen slunko trochu hřálo :)
Chladné počasí vyloženě vybízí k návštěvě některé z mnoha kaváren. V zájmu prohřátí zkřehlých prstů sedáme do luxusně vypadající kavárny a dáme si pár dobrot. Akceptujeme vyšší cenu za servírované dortíky (oproti ceně při zabalení s sebou), už jen pro ten skoro pařížský pocit (výborné jídlo, krásné prostředí…) – i přes příplatek za zcela nepařížské ceny.
Ale přes relativně chladné počasí se tu v zahradách daří kaktusům i banánovníkům. Jeden takový (banánovník) se tyčí ve stínu mezi stěnami a pod schodištěm našeho ubytování a spolu s monsterami sahá až do výše třetího patra. Zvláštní, u nás vše pečlivě zazimováváme a tady to roste jako bychom nemuseli chodit nabalení v péřovce a kulichu. A zatímco doma naše rajčata trpí pomalým startem léta, tady rostou úplně stejně v křoví u parkoviště, vyrostlé ze semínek ze svačinových zbytků. A to je tu v přepočtu (na severní polokouli) pěkně prosím leden!
Nepřehlédnutelnou dominantou města je bulvár 9. července. Sto dvacet metrů široká průrva v zástavbě běží napříč městem. Při své šíři je i s sedmdesátimetrovým obeliskem fascinující spíše svou délkou, má na čtyři kilometry. To znamená že ani na jednu stranu nedohlédnete její konec. A přes velké množství zeleně je spíše doménou aut a autobusů, takže raději uhýbáme do bočních ulic.
Nakonec jsme rádi, že bydlíme ve čtvrti San Telmo. Navštívili jsme pár okolních, v průvodci doporučovaných, ale zásadní dojem nezanechaly. La Boca působí jako chudé sousedství se špinavými ulicemi, Recoleta ani Palermo také nestály za tu štreku. Centrum okolo Plaza de Mayo se ukázalo nejhezčí – a také nejbohatší na dobré jídlo :)
Když jsem se bavil o svém pocitu z města s majiteli domu kde bydlíme, divili se že Buenos Aires nemá úplně dobrou pověst a že se tu necítíme úplně bezpečně… aby to pak naprosto popřeli v moment, kdy jsem s nimi konzultoval jak se večer dostat na letiště. Odlétáme z „toho nového“ Aeropuerto El Palomar, kam sic zdánlivě jede přímo vlak, ale v praxi ne: museli bychom autobusem a minimálně dvakrát přestupovat. A když na nás tak koukli, vyhodnotili že bychom nedojeli: vypadáme moc bíle, turisticky a neumíme španělsky. Takže trvali na tom, že musíme ve vlastním zájmu jet taxíkem. Potud bezpečnost :)
Na letišti nás čekala ještě jedna vtipná akce. Z nějakého důvodu se mi na na přelet z Argentiny do Chile nepodařilo zakoupit palubní zavazadla, vůbec je k levným letenkám nenabízeli. Takže jsme naše dva batohy obalili potravinovou fólií do jednoho velkého kokonu a poslali jako jedno odbavené zavazadlo, které zakoupit šlo. Nezbývalo než doufat, že se neztratí a že jej v Chile nebudeme muset na přestupu (máme ještě jeden navazující let) rozbalovat, zvláště poté co mi zbytek folie při odbavení zabavili. Nejdřív to tedy vypadalo že mě spíše chtějí zatknout když jsem se začal bránit že zbytek folie chci s sebou (výmluvné gesto s překříženýma rukama od dohlížejícího policisty), ale pak mi došlo že tím jen míní že bych mohl folií někoho svázat… takže zůstala v Buenos Aires.
Naštěstí potřeba nebyla. S přestupem v Santiago de Chile jsme se přesunuli na sever Chile, do města Iquique. Poznávání třetí země (po Argentině a Uruguayi) této cesty může začít, na Chile ovšem máme celé tři týdny!
(pokračování příště)
fotografováno na Nikon D600 s Nikkor 24–120/4