Třetí a poslední část vyprávění o naší druhé cestě na Šrí Lanku. První část zde, druhá tady.
Zelené pláně Šrí Lanky, na pozadí hory středu.
Habarana
Míříme do vnitrozemí. Zjišťujeme, že malé autíčko je docela citlivé na vítr, kterého je nám dopřáváno požehnaně. Ale celkově vzato se tuk-tuk řídí dobře, dá se na něj zvyknout.
Některé zastávky jsou zcela spontánní (tedy ne že by jiné byly plánované), třeba ve stylu „viděls‘ ty štěňátka? zastav!“ :))
Objevujeme další pozůstatky doby britské nadvlády. Malé přehrady vystřídá jedna obrovská. Nejprve tedy musíme projet skrze hlídanou bránu a plot – a přislíbit, že pojedeme jen k návštěvnickému centru. Shlížíme na obrovskou vodní nádrž a čteme informační cedule. Nahoře je předražená a prázdná restaurace, malé muzeum a informace o technických stavbách, které tu vznikly v minulém století. Ony asi všechny technologické vychytávky, včetně železnice, tu jsou ještě od Britů. A stále drží.
OK, znalci jistě poznali, že toto není v Habaraně, na obrázku je Victoria Dam ležící o dobrých 100 km jižněji. Obrázek se mi hodil víc sem. Neřeknete to na mě, že? :)
V kopcích podél silnice potkáváme stále častěji hromady nádob z hrubě pálené hlíny. U malých si říkáme, že jde o zbytky obětních svíček, ale ty velké ze kterých tu jsou místy i zídky jsou nám záhadou. A tak když zhlédneme stánek u cesty kde je prodávají, jdeme to omrknout. K našemu překvapení (a radosti kručícího žaludku) zjišťujeme, že jde o buffalo curd, tedy v zásadě domácí jogurt. Dáme si čtvrtlitrový kelímek a paní prodavačka je potěšena, že nám chutná. Už méně jasné jí bylo, že chceme rovnou sníst další, tentokrát litrovou porci. Ale když on je, zvláště s jakýmsi medem co podává zvlášť, tak dobrý!
Nejlepší svačina, co jsme potkali. Jen jednou, žel.
Dobře jsme udělali, že jsme si jej dali hned takhle od silnice. Zjevně šlo o lokální produkt, dále jsme jej potkali leda v samoobsluze v chlaďáku, ale to už nebylo ono.
Ubytování byla zase legrace. Obecně se nám hromadí zážitky s ubytováním, ale ono to asi není až tak neobvyklé, když jedeme v kombinaci mnoha ubytování (nikde nebydlíme déle než dvě tři noci) se spíše nižší cenovou hladinou a ne vždy v úplně typických turistických oblastech. Občas se prostě musí něco veselého stát.
Takže tentokrát z hlavní odbočíme skrze bránu a masivní kovaný plot do zahrad, za nimiž se zjeví něco jako přízemní francouzský zámek ze dřeva. Na zápraží sedí taková veselá dvojice, pro nedostatek lepšího označení jim říkám Francouz a čahoun. Francouz hovoří štěkavou angličtinou, ale dorozumíme se. Zato čahoun nemluví, ten rovnou koná. Ani se nestihnu zorientovat a až vidím jak i s mým tuk-tukem a všema věcma mizí za rohem. Ale naštěstí nic ve zlém, jen jej uklidil za roh, aby nerušil výhled na místní Versailles. Teda asi. Ale je pravdou, že dbali na krásné a čisté prostředí a snídaně s výhledem do zahrady tady byly opravdu příjemné.
Makakové nepatří mezi mé oblíbené opice. I když takto na stromě, když si lidí nevšímají, mi nevadí.
Jediný krokodýl letošní cesty. Minule bylo setkání o povážení bližší a méně bezpečné.
Kaudulla National Park
Zase vyrážíme na safari! Při naší minulé cestě jsme právě zde, nedaleko hranic Minneriya parku, viděli první stádo slonů. Tentokráte nenecháme nic náhodě a vyrazíme přímo do parku. V podvečer nás oslovil sympatický týpek na křižovatce, když jsme nakládali večeři do tuk-tuku – jestli nechceme vyrazit s ním. Jen nám byl doporučen spíše vedlejší Kaudalla park, že prý je tam v tomto období slonů více. A proč by ne. Auto měl sympatické, cenu také, tak budeme doufat, že volba parku nebyla jen o pohodlí řidiče ale že měl na srdci náš lepší zážitek.
Safari za slony v Kaudulla NP. Mnoho aut, spousta lidí. Naštěstí se lidé nemohou volně pohybovat a sloni si aut moc nevšímají.
Kaudulla Wewa, jezero Kaudulla, které dalo parku jméno.
Udělali jsme dobře. Blíží se tzv. The Gathering, jedno z největších setkání slonů na planetě. Traviny sesychají a sloni ze široka daleka se stahují k jezerům v této oblasti. A je to znát. Nemusíme číhat jestli nějaký tlustokožec vykoukne z křovisek, sloni se hrdě a neohroženě prochází po pláních. Dost z blízka jsme tam měli možnost vidět desítky z nich, malé i velké, s kly i bez. A v dáli za jezerem se procházelo úplně neuvěřitelné stádo čítající minimálně 60 slonů – počítal jsem doma po zvětšení fotografie na monitoru. Příště si opravdu musím na cestu přibalit dalekohled.
Jedno ze sloních stád, které vyrazilo z křovin a lesa k vodě, nedbajíce na auta s turisty kolem.
Mladí sloni se drží svých matek.
Majestátní sloni chodí krajinou v přímých liniích, necítí potřebu se moc vyhýbat – v zásadě ničemu. Naopak to byli řidiči aut, kteří nechávali slonům cestu volnou.
Stádo míří k vodě, zatímco obloha získává se zapadajícím sluncem krásné odstíny.
První slon dorazil k vodě a začíná hasit žízeň, sprchování bude následovat.
Prckové se místy ztráceli pod hladinou.
U slonů indických není přítomnost klů vyhrazena pouze pro samce. Menší kly mohou mít i samice (tím netvrdím že toto je holka).
Pidurangala, sestra od Sigiriya
Při minulé návštěvě jsme navštívili všechny významné památky a zajímavá místa, která průvodce doporučuje. Tentokrát jezdíme kolem nich a hledáme jiné pohledy na ně. Úplně krásně se nám to zadařilo s horou Sigiriya. Podruhé na ní nepolezeme, to ne. I když to bylo hezké. Tentokráte vylezeme na kopec naproti, odkud na Sigiriyu krásně uvidíme.
Také nás občas provázel hlad, když se výlet protáhl a oběd nebylo kde zakoupit.
Vyrazili jsme zavčasu, ale zase ne tak brzy, jak by se správně slušelo a patřilo – východ slunce na kopci by byl jistě úchvatný… ale zaprvé se nám nechtělo tak brzy vstávat, zadruhé nechci řídit tuk-tuk v noci, pokud není zbytí. Navíc mě dostihly vzpomínky na naší poslední cestu na Sigiriyi: také tuk-tukem, jehož řidič to vzal jakýmisi zadními cestami, občas jsme museli ven a pomoci tlačit, málem z nás vyklepal duší a nakonec po nás chtěl peníze aby mohl, zatímco my budeme lézt po kopci, něco na stroji spravit. No to bylo dobrodrůžo, které jsme si chtěli ušetřit.
Rozbité schodiště stoupá podél chrámů schovaných pod skálou na skalní masiv Pidurangala.
O něco výše již cesta vede mezi poházenými balvany o velikosti rodinných domů.
Stromy, ty stromy. Neuvěřitelná životaschopnost a přizpůsobivost je vidět všude kolem.
Další výhodou je výrazně nižší vstupné. Dole pod Pidurangalou nás mnich obral o příspěvek 500 Rupií na osobu na údržbu chrámu a už jsme stoupali po úzké cestě do kopce. Čerstvý krok brzy zvolnil, jak se cesta stávala strmější a lesní cestu nahradil kamenný podklad. No a kousek pod vrcholem už jsme lezli po čtyřech, místy šplhali, abychom se vydrápali na vrchol skály.
Průhledem mezi balvany se otevírá první pohled na Lví skálu, Sigiriya Rock.
Úžasný výhled nám byl zaslouženou odměnou. Kolem dokola hustá džungle, z ní jak maják vystupuje Sigiriya. Takhle jsme ji minule rozhodně neviděli.
Jak mravenečkové se lidé v nekonečné frontě pomalu posouvají na vrchol Sigirya, zatímco tady na Pidurangala je lidí jen pár.
Překvapil mě silný vítr takhle nahoře. S tím, jak jsme stáli na hladké skále, jejíž okraje se zakulacovaly a padaly hodně hluboko dolů, to místy nebylo úplně příjemné. Představuji si, že za deště či bouřky to musí být hodně zajímavý zážitek. A přesto jsem nesmírně rád, že se nikdo nenamáhal nacpat sem takové zbytečnosti jako zábradlí.
Kdo ví, jak se tu na vrcholu objevil tento zapomenutý „kamínek“.
Co mě ještě velmi překvapilo je, že nahoře bylo několik psů. Jak se nahoru dostali je mi trochu záhadou. Asi umí šplhat a skákat po skalách lépe než já.
Psi tady nahoře opravdu překvapili. Na rozdíl od opic, ty jsem čekal.
Zaslouženou odměnou pak bylo další z výborných rice&curry. Takový hípísácký chlápek se ženou měl malý stánek u silnice. A podle naší zkušenosti jsou tato jídla nejlepší.
Jedním slovem: parádní.
Cestou dál jsme navštívili ještě pár památek schovaných v džungli nedaleko. Úmyslně jsme se vyhýbali slavným památkám jako jsou ruiny měst Polonnaruwa a Anuradhapura. Ale něco kultury je potřeba a bezejmenné památky mají také své kouzlo. Zvlášť když tam není nikde ani noha a společnost nám dělají jen uřvaní cvrčci.
Kdesi v džungli: pozůstatky jakési starověké památky.
Stupa skrytá v džungli.
Jeden z mnoha Buddhů. Není jich tu tolik jako v Thajsku, ale není jich málo. Ale přiznaně cihlových, těch moc není.
K čemu je mi řidičák, když…
V podvečer se zase touláme kolem parku a vyhlížíme slony. U vyhlídky na jezero vidíme dva. Nicméně toužíme po větším dobrodružství, všichni říkají že máme být na silnicích velmi opatrní, že sloni chodí i přes cesty. A to bychom přesně chtěli vidět!
Už jsem zmiňoval, že tu poletují krásně barevní ptáci?
Dřív než na slona ovšem narazíme na aktivního policistu. Ten mě zastaví a chce vidět doklady. Ty samozřejmě mám – sic netuším co přesně hledá, ale ze složky co mám v tuk-tuku si vybere. No a ještě ten řidičák… sahám do batohu a v ten moment si uvědomím drobný problém. Mám s sebou malý batoh, ale mezinárodní i místní řidičák, kvůli kterému jsem přes víkend zůstal v Colombu, mám ve druhém batohu. Na hotelu. Půl hodiny cestu daleko. Hmmm.
Takže jdeme vyjednávat. Pánové jsou dva, anglicky hovoří jeden a ne moc dobře. Vlastně docela málo. Skončíme v zacyklení kdy já mu říkám, že řidičák mám, ale na hotelu. On na mě, že jezdit bez papírů je vážný prohřešek. Po výměnách mě napadne, že mám v telefonu možná kopii dokladu. Nemám, ale ukazuji mu fotografii že čekáme v cejlonském automobilovém klubu. Druhý kolega už naznačuje, ať nás pustí, ale první policista trvá na svém.
Nabízím mu, ať nás doprovodí do hotelu, že mu doklady ukážu. On ještě zkusí párkrát pohrozit problémem, ze kterého je víc než co jiného jasné, že by raději úplatek než problém. No a já se na oplátku tvářím, že tomuto sdělení naprosto nerozumím a že řidičák bych mu rád ukázal, kdybych jej měl u sebe.
Naštěstí jej to po chvíli přeci jen přestane bavit a pošle nás domů. Ať jedeme opatrně, ale přímo na hotel, neboť se šeří a brzy budou vycházet sloni. Měl jsem co dělat, abych nevyhrkl „Kde?“.
Nakonec jsme slony přeci jen potkali. Ne na silnici, ale hned vedle. Kdyby mi to někdo řekl, nevěřil bych: slon dokáže schovat v trávě. Stojím na patníku u kraje silnice, tráva deset metrů předem mnou se vlní jako moře zeleně a jen sem tam vyplují hřbety slonů. Jsou tu, pár metrů od silnice, schovaní v trávě. Skoro neviditelní. Paráda.
Stojím na patníku u silnice a pár metrů přede mnou jsou tři sloni v trávě. A skoro nejsou vidět.
Kandy
Nedá se nic dělat, musíme pomalu zpět. Cesta z Habarany do Kandy je dlouhá, únavná. Cesta je rozbitá, úzká, jezdí mnoho aut. Kde jsou ty klidné cesty pustého severu? Navíc už se mi začíná bolestivě ozývat levé rameno. Až později jsem odhalil, že za to může nesmírně tuhá spojková páčka. Odpor vyžadující sílu a k tomu otáčení při řazení vedoucí k nepřirozeným pozicím si vybírá svou daň.
Kandy. Město v kopcích kolem jezera má potenciál, ale za mě je špinavé, hlučné a nezajímavé.
Cestu nám ozvláštnil jeden výborný policista. Na začátku jednoho města mi nekompromisně stoupl do cesty, já zastavil, on beze slova přisedl k Báře dozadu a ať že jedu. Tak jsme získali policejní doprovod :) Asi čekal místňáka, nebo možná to tak mají normálně, že uniformovaní jezdí zdarma – nevím. Každopádně na mou otázku jestli s námi jede až do Kandy se jen zasmál. Vystoupil si v centru města a jen nám zamával. Docela nás pobavil.
Takto vypadal náš pokoj s teráskou s výhledem na Kandy. Toto ubytování patřilo čistotou a vybavením k těm lepším, co jsme využili – ale leckdy méně znamená více, mnohé polorozpadlé chaloupky měly lepší atmosféru :)
Ubytování jsme si našli den předem přes mobil. Jde o hezké místo v klidné lokalitě s výhledem. No mohlo mě napadnout, že to bude na kopci, když celé Kandy se rozléhá na úbočích kolem jezera. Ale ani tak bych nečekal, že to bude v tak děsivě nepřehledném místě. Cesty úzké že auto bych tam neotočil, cesta rozbitá. Za tmy není nic vidět, poznat kudy jsme přijeli za světla se v noci nedá, je to jiný svět. Tolik odboček a slepých cest…
Snad jsme zde vyrůstajícího hlídače moc nezkazili.
Ale ubytování za to stojí. Máme terásku, kam za námi chodí roztomilé štěně. Chce žrádlo a drbání. Dostává obojí. Říkáme jí Krabička, podle tvaru do jakého umí složit uši když ji něco zaujme.
Pořád nemám Kandy rád. Ani napodruhé si mě nezískalo. Těžký smogový vzduch, moc aut. Moc lidí, moc turistů. Alespoň že kolem jezera jsou varani, želvy a hezcí ptáci.
Blíží se festival, ale krom front u chrámu (kam podruhé opravdu nepůjdu) jsme nic dalšího slavnostního nezaznamenali. Možná lépe, nejsem příznivcem průvodů kde ze slonů dělají chodící vánoční stromečky – fakt, normálně je nazdobí vyšívanými dečkami a ověsí blikajícími žárovkami. Děs. Stačilo na obrázku.
Potemělá míst připomínající garáž u silnice za městem, divoké barvy na zdech a igelity pokryté stoly – to je správné místo na rice&curry.
Millenium Elephant Foundation
Sloni jsou srdcovka, to se nedá jinak. Ale vozit se na nich nehodlám, to mi přijde pro ně nedůstojné a hlavně nadužívané. Dnes každý kdo může si pořídí slona, vozí na něm turisty a minimalizuje náklady, zejména na péči o zvíře. Ti pak podle toho vypadají. Viděli jsme mnoho ustájení pro slony, kde zvířata nevypadala v pohodě. Minimum místa, otlaky od řetězů, smrad. Proti tomu je pár míst, kde ustájení jsou rozlehlá, slon má dost prostoru k pohybu na dlouhém řetězu, mezi matkami volně běhají mláďata… to jsme viděli třeba v jednom místě Thajsku (v místě které nechci jmenovat, neboť si přeji aby zůstalo takové jaké je a nesemlely jej davy turistů – i když si nedělám iluzi že tento blog vy nějaké davy turistů k návštěvě jednoho místa mohl vyburcovat).
Procházka se slonem namísto jízdy na něm – přirozenější a ohleduplnější k těmto krásným tvorům.
Takže máme rádi fér a slušná místa. Takové jsme doufali že bude i Millenium Elefant Foundation, které se na webu chlubí tím, že se snaží omezit projížďky na slonech. Na slonech, kteří sem přibyli po úrazech a nemocech. Vození turistů nemohou – zatím – úplně vyškrtnout z nabídky, protože potřebují peníze na péči o zvířata, ale nabízí šetrnější variantu jak přiblížit slony turistům. Či spíše naopak, turisty ke slonům. Jde o společné procházky džunglí a koupání v řece.
Takže přijíždíme na rezervovaný čas, platíme nemalé ale fér vstupné a je nám přiřazen průvodce, který nás provede místním muzeem. Seznámíme se s historií soužití lidí se slony, vidíme a sáhneme si na pár kostí a zubů a seznámíme se se slony ve sloninci, jejich původem a důvodem proč jsou tu.
Zahojené jizvy po řetězech? Nevím, možná. Každopádně dnes sloni nevypadají, že by se měli zle. Ale v přírodě by jim jistě bylo ještě lépe.
Pak nás vezmou k vyzáblé, kostnaté slonici a jejímu mahútovi a jde se do přírody. Slonice vede cestu, mahút ji následuje a přitom ukazuje co je v džungli zajímavého. Slonice si trhá trávu a – když se nikdo nedívá – trhá ze stromů ovoce. Ví že nesmí, ale zjevně jí chutná a má v sobě kousek rebela. Jinak to vypadá jako typická procházka s oslíkem či koněm v Čechách. Kůň zná svůj okruh nazpaměť, takže prostě jde. Je to trochu smutné, ale hřeje mě pocit, že se slonice mohla projít svým tempem v relativním klidu, na místo aby ji někdo dirigoval a přitom seděl na hřbetě. A ještě v tom ohavném a těžkém sedle, které může za většinu potíží, neb musí být pevně připoutané k tělu slona, aby ze všeho polekaní turisté nespadli a nevypadli.
Tato slonice byla pohublá a i vzrůstem drobnější – přesto jde o úctyhodný kus zvířete.
Dojdeme zpět a slonice se docela ráda rozvalí v kalné řece. My jsme odesláni k převlečení do koupacího a hned vyfasujeme skořápky od kokosů. Ukáží nám, jak jimi drbat slonici kůži – s tím že se nemusíme bát přitlačit. Je to velmi zajímavý pocit. Její velikost je ohromující, je vidět že váha člověka jí nedělá žádná problém. Mohu se o ní opřít a snad to ani nevnímne. Zato já vnímám překvapivou poddajnost a zároveň hrubost její kůže. Její dech, pohyby hrudníku které by udělaly vlnobití v zahradním bazénku. A hlavně vůni její kůže, zintenzivněnou drhnutím a říční vodou.
Závěrečná „sprcha“, kdy nás oba posadí na (kostnatý) hřbet slonice a ta nás pocáká z chobotu vodou, je už zase turistickým divadlem které bych sni nemusel. Byť je to zajímavý zážitek.
Drhnutí slona kokosovou skořápkou v řece – zajímavý způsob, jak se dostat ke slonovi opravdu blízko.
Každopádně ta hodina a půl strávená zde mi přišla smysluplná. Přinesla mi pár vjemů, které se dají jinak těžko získat. Věřím, že sloni jsou dobráci, ale takhle blízko se k nim v přírodě nepodívám. A hlavně, mám pocit, že jsem se ke zvířeti choval ohleduplně a férově – když už musí žít v blízkosti člověka, v zajetí.
Prosím, zvažte jestli musíte vyhledávat ty nejhrubší turistické atrakce.
Jestli musíte jezdit na slonovi. Nesluší mu to. A ani vám.
Naučte se raději jezdit na koni.
Knuckles Range – na skok do kopců
Máme dobrý čas, můžeme se ještě zdržet ve střední části Cejlonu. Plán cesty měníme podle toho jak se nám kde líbí – a zrovna jsme dostali chuť podívat se do kopců. Jedeme do Teldenyia, městečka odkud bychom mohli vyrazit na trek do vrchoviny Knuckles Range.
Nádherná terasa s výhledem na vrcholky stromů a palem, kde jsme snídali.
Bydlíme moc hezky. Máme pro sebe horní patro luxusní vily. Z okna v úrovni korun palem pozorujeme chipmunky a velké papoušky/ptáky, večer pomyky a netopýry. Místní nás provedou svou krásnou zahradou a nabídnou něco ovoce ze stromu. Jedno z nejpohodlnějších ubytování co tu potkáváme.
Tyhle myšoveverky jsou skvělé. Říkám jim nesprávně chipmunk – vypadají tak, ale ti žijí v severní Americe.
Tenhle krasavec ráno hřadoval pod oknem ložnice a cosi vyprávěl.
Jdeme do kopců. Tuk-tuk nechávám tak vysoko nad Rangala Town, jak si troufnu. A taky kde se dá zaparkovat, úzká cesta nenabízí moc míst pro vyhnutí dvou aut, natož parkování. Jdeme po rozbité štěrkové cestě, míjíme vesnice, které vypadají jak dávno zapomenuté. Jednoduché domy, voda v obecní studni. Málo lidí, ti jsou nahoře na čajovníkových plantážích.
Čajová plantáž.
Vstupujeme do vlhčí zóny, mění se zeleň. Spodní patro okupují čajovníky, s tou jejich dokonalou zelenou. Opravdu, neznám hezčí zelenou než kombinaci mladých a starých lístků čajovníku v ranním slunci. No ne že by nyní bylo ráno nebo slunce. Naopak fotím spíše zvláštní stromy s korunami dosahujícími až do mraků. Doslova.
Stoupáme nahoru až do míst, kde stromy začínají vypadat podivně a korunami se dotýkají mraků…
Kde nejsou čajovníkové plantáže, jsou trsy travin. Pozorujeme ještěrky a všeliké hmyzáky. Když vlezeme do hustšího a o poznání vlhčího lesa, zaznamenáme u nohou nezvyklý pohyb. Při bližším ohledání vidíme, jak se k nám z okolí stahují pijavice. O pár vteřin později už uháníme poklusem z lesa ven. Na důvěrné setkání s takovými zvířaty náladu (ani vybavení) rozhodně nemáme.
Pijavice jsem nenafotil, na to jsem neměl náladu. Zato tato obří krasavice vypadala neškodně!
Cesty značené patníky jako treky jsou pro nás neschůdné. Jsou podmáčené a na to nemáme boty. Takže musíme vzít za povděk cestičkami skrze plantáže a mezi nimi. Tam je sušší prostředí a nejsou tam pijavice. Zato to bylo zde, kde jsme potkali několik hadů. Na kameni vyhřívající se, do kola stočený černý had nemalé velikosti úplně nepotěšil. Začal jsem přemítat, kolik že je na Šrí Lance jedovatých hadů a kteří jsou ti tři nebezpečnější než již zmíněná kobra indická, která nám také radost neudělala a na kterou pořád nemůžeme zapomenout.
Cesty křižují kopce kolem, spojují čajové fabriky a vesnice.
Radostný byl nález dikobrazího ostnu! Vidět dikobraza naživo by bylo samozřejmě daleko lepší, ale přes den nemáme šanci i kdyby jich tu žily spousty. Takhle i osten potěší! Jsem, zvědav, jestli nám jej odhalí a zabaví na letišti jako nebezpečnou zbraň, protože jej samozřejmě bereme s sebou. [Neodhalili, nebo neřešili. Máme jej doma.]
Pěší cesty jsou úzké a dokud jsou takto kamenité, tak se po nich jde ještě dobře.
Vesnice co jsme viděli jsou zpravidla schované v údolí, kus mimo cesty, které vedou do továren na výrobu čaje. Návštěvu některé z nich jsme letos také vynechali, zážitek z minula stačil. On celý ten proces zpracování lístků na černý čaj je sic zajímavý, ale když člověk vidí hygienické podmínky za jakých to vzniká, má chuť se již Liptonu nenapít. Zlaté celé zelené lístečky zeleného čaje… (jehož výrobu jsem naštěstí neviděl).
Jen občasné setkání s hady nebylo úplně radostné. V takovémto terénu moc není jak je obcházet či kudy před nimi utíkat.
Při sestupu, kdy jsme zvolili spíše stezky než cesty, nás nohy zanesly přímo do jedné z těch vesniček, co jsme doposud míjeli. Moc se mi do ní nechtělo, nevěděl jsem jak na bílé turisty místní tamilští pracanti budou reagovat. Tito dělníci na pohled nepůsobí tak přátelsky, jako obyvatelé měst a vesnic na severu. Navíc to nebyla vesnice, spíše jedna taková ubytovna. Než jako řadový domek bych spíše tu budovu označil jako řadu garáží. Nebo chlívků. Nesmírně chudé, drsné prostředí.
O to více mě, jak už to tak bývá, překvapili místní. Či lépe překvapily. Dvojice dívek, spolu s malou holčičkou, na nás mávaly. Když jsme opustili vesničku, dokonce se osmělily a zavolaly na nás. Zkusily se s Bárou domluvit, ale angličtinu moc nedávaly. Ale některá gesta jsou mezinárodní. Byly nesmírně šťastné, když jsme si je / se s nimi vyfotili. Zpětně mě mrzelo, že jsem se nezeptal na adresu, že bych jim rád fotku poslal. I když nevím, jak by sem někdo dopis nesl. Resp. jestli tohle místo vůbec má nějaké jméno…
Tamilské dívky, když překonaly ostych a přišly si, hmmm, popovídat.
Cestou jsme pak potkali ještě pár dětí. Děti, jak s velkou taškou a v uniformě kráčí nahoru do kopců. To, co pro nás byl pomalu celodenní výlet, pro ně je rutinní cesta do školy. A vzato kolem a kolem, je to jedno ze šťastnějších období jejich života, pokud zůstanou žít kde doposud. Mají můj obdiv.
Krajina tady nahoře má zase úplně jiný charakter s zvláštní atmosféru. Je mi líto, že jsme neměli více času který bychom mohli strávit zde v kopcích. Třeba příště?
Malým zázrakem se nám podaří po celodenním putování po kopcích vyjít na tu správnou cestu nedaleko místa, kde na nás čekal náš tuk-tuk. Už jsem se skoro těšil na hledání místa, kde jsem zaparkoval :) Ještě že máme ty gé-pé-esky.
Při odjezdu musíme probudit hlídacího psa, co nám spal pod tuk-tukem. Od majitele ubytování na rozloučenou dostáváme tři king coconut – kokosy plné kokosové vody. Mňam!
Čeká nás cesta na západní pobřeží.
Místní pes trávil dlouhé dny schovaný pod naším tuk-tukem.
Moře k nekoupání a cesta zpět
Musíme zvládnout poslední dlouhý přesun, až na západní pobřeží do blízkosti Negomba, abychom zítra v dopoledním čase stihli vrátit tuk-tuk. Takže jdeme co se dá, směrem na Marawilla. Je tam podle bookingu několik resortů, takže tipuji hezkou pláž a civilizaci.
Žel jsme na návětrné straně aktuálně monzunové oblasti, moře je velmi neklidné a vlny odhalují kameny ve vodě. To moc na koupání nevypadá. Hodně se mi chce tam skočit, ale při vzpomínce na kamaráda co si pobyt na Šrí Lance nedobrovolně zkrátil po nezvládnutém setkání s vlnou to neriskuji. Ráno byly vlny ještě horší, takže jsme si noc v resortu na pláži v klidu mohli ušetřit. Ale co, alespoň jsme měli terasu s výhledem na moře.
Tuk-tuk naší cestu zvládnul dobře, bez poruchy a jakýchkoliv problémů. Projeli jsme s ním za těch čtrnáct dní bez mála 1700 km a tak je pochopitelné, že není úplně nejčistší. Takže v duchu smlouvy „vrátit ve stejném stavu jako při převzetí“ hledám kde jej umýt. Stačila by mi hadice s vodou a kus hadru, ale to nikde nevidím.
Nakonec volím trochu zapadlejší automyčku. To prosím si ale nepředstavujte jako u nás, automatizovaný tunel se spoustou nástrojů omývající samovolně projíždějící vůz. I když v principu to vlastně nebylo až tak odlišné: zaměstnanec si půjčil klíčky od tuk-tuku a odfrčel s ním mezi auta na dvoře.
Přes mé ujišťování že mi stačí nejjednodušší program, tedy jen lehce ošplouchnout, mi bylo řečeno že nic takového nedělají. A tak s mírným neklidem pozoruji okolní auta, kterým vyndavají i výplně ze dveří a čistí je tak důkladně, jak jsem to nikdy neviděl. Jsme odsouzeni k dlouhému čekání a doufání, že si z nás nedělají legraci.
Po hodině, kdy už jsem ani nedoufal že se se svým tuk-tukem setkám, mi jej přivezli a já se nestačil divit. Vypadal daleko lépe než když jsem si jej přebíral. I pneumatiky vypadaly jako nové, lesklo se všechno včetně sedačky a ruce mi voněly ještě dlouho poté, co jsem sundal ruce z řídítek. Neuvěřitelný servis za 550 Rupií ~ nějakých 80 Kč.
Majitel byl také nadšen, taky asi tuk-tuk nemohl poznat. Byl natolik spokojený, že nám zajistil odvoz z Negomba až do Colomba.
Železniční přejezd nedaleko Colomba.
Poslední dny v Colombu
Poslední noc trávíme v takticky umístěném hotelu. Blízko je jak autobus jezdící na letiště, tak House of Fashions, slibující možnost nakoupit praktické suvenýry podle Šrí Lanské módy. Nevýhodou je, že leží přímo u ošklivé dopravní tepny, ale to se dá zvládnout.
Smutné je, že na to jak se hotel Earl’s Red tváří noblesně na webu, v reálu to až tak skvělé není. Pokoj je hezký, byť trochu nepraktický. Jen je potřeba se do něj dostat a to byla akce na půl hodiny, kdy nejprve pikolík a pak šéfová směny (?) vyzkoušeli asi všechny karty a několik dveří, než našli místo kam nás umístí.
Sídliště na okraji Colomba. Vysoká zástavba, nepořádek, stádo koz.
A snídaně pak byla kapitolou sama pro sebe. Pokus o kontinentální snídani dopadl tak, že párek jsem se pokusil skrmit všudypřítomným havranům. Žel ani ti jej nežrali. Tak, abych jej nenechal válet na zemi, poslal jsem jej přes zábradlí (střešní restaurace) dolů. Ano, nyní zpětně se za to stydím. Ale mohou si za to sami, měli servírovat něco, co by lidi nebo alespoň zvířata chtěla pozřít, no ne? :) Zlaté rice&curry někde u prašné cesty.
Takhle vypadá opravdové Colombo. Ne těch pár vyšperkovaných mrakodrapů a ulic s obchody pro turisty a elitu. Takhle se žije v Šrí Lanském hlavním městě.
Příjemné je alespoň prostředí kousek směrem od centra. Za železnicí začíná správná periferie. Rozestavěné domy, kanály plné odpadků. Ulice plná opravářů tuk-tuků. Paneláky, před nimiž se prohání stádo koz. Správně divoká Asie, kterou ještě nezvládlo město spoutat.
Ulice plná klempířů a autodílen v Šrí Lanském stylu.
Šrí Lanka podruhé – naposled?
Minulé zápisky jsem zakončil slovy, že na Šrí Lanku se už asi nepodívám. A vida, kecal jsem. Navštívil jsem ji po druhé a jsem tomu rád.
Strávili jsme hodně času na cestě, zavřeni v tuk-tuku. Ale mohli jsme si zastavit kde jsme chtěli, zajet kam se nám chtělo. Projeli jsme obrovský kus země, objeli celou horní polovinu ostrova, spali v dvanácti různých ubytování. Navštívili úplný, do nedávna nepřístupný sever. Viděli velké množství zvířat. Chodili po horách, koupali se v moři. Dobře jedli a konečně jsme přišli na chuť místní kuchyni.
Řezbáři jsou na Šrí Lance nesmírně šikovní. Detail dveří v jednom ze zapadlých chrámů.
Druhá návštěva byla úplně jiná než první, v něčem lepší, v něčem horší, každopádně celkovou bilanci si u mě Šrí Lanka výrazně vylepšila. Nyní vím, že se sem kdykoliv vrátím zas.
Jen musím vymyslet, jak zase cestu ozvláštnit, co udělat jinak. A když o tom tak přemýšlím, tak jsem nepoznal moc z kopců a hor Šrí Lanky. Že by? Je to dost na další cestu?
Kdo ví. Uvidíme :)
Předchozí cesta: