Třetí a závěrečná část vyprávění o putování severním Chile, navazuje – překvapivě – na první a druhou část :)
Vzhůru na Chléb z cukru
Další ráno obcházíme lokální půjčovny aut. V jedné vidíme zaparkovanou, vedle vyleštěných krásných velkých aut, i Toyotu Yaris (ve verzi sedan!), která vypadá že už něco zažila… s takovou nastoupíme dovnitř – že mají krásná auta, ale my hledáme něco levného. Dohodneme se a chvíli poté vyrážíme přes Chaňaral k národnímu parku Pan de Azúcar, neboli chléb z cukru. Kam na ty názvy chodí :) Je to přes 200 km, ale silnice jsou dobré, za 2,5 hodiny jsme tam.
Vstupní brána do parku je opuštěná. Obcházíme domek kde běžně sídlí rangeři, ale nikde nikdo. Když není komu zaplatit vstupné, beru to tak, že vstup je zdarma.
To, co kdysi mohla být romantická rybářská vesnice na konci cesty, dnes představuje obří parkoviště, jedna restaurace, několik domů s místňáky, pár skupinek turistů a desítky pelikánů. To nejdůležitější, Isla Pan de Azúcar, leží necelý kilometr od pobřeží. V sezóně tam jezdí lodě ex-rybářů, nyní to vypadá trochu pustě. V restauraci nás odkáží na jeden z domů, že se máme zkusit domluvit tam. Cestou sbíráme další turisty, včetně jedné dvojice, co umí španělsky a tak další domluva je výrazně snazší. Rybář nás k ostrovu rád sveze, má ale fixní cenu za loď, tak je na nás sehnat další zájemce o výlet a podíl na jízdném. Oslovíme pár lidí, někdo se tváří že by jel… ale vedlejší skupinka španělsky hovořící je úspěšnější, tak necháme tuto práci na nich a využijeme čas na trek podél pobřeží.
Oblast kolem vyschlé řeky totiž, dle průvodce, slibuje setkání s místní liškou zvanou zorro. Překvapivě a jasně setkání vidí jako jisté („…you will meet zorros…“), tak jsme zvědavi. Krajina totiž působí stejně pustě jako kdekoliv jinde, jen tu rostou zajímavé kaktusy. Zatímco si fotím nezvyklý trs zeleně vyrůstající ze spáry v suchem rozpukané zemi, Bára zahlédne první zorro. Kousek popoběhneme a vskutku, nedaleko jsou dvě něco-jako-lišky. Koukají po nás, ale nevypadají že by se chtěly kamarádit. Naopak, začínají odcházet… to nechceme dopustit. Lákání na různé zvuky nepomáhá, tak zkusíme poslední možnost – zašustit pytlíkem. A to zafungovalo! Hned se zarazily a se zájmem sledují, jestli jsme opravdu ochotni podělit se o svačinu. Za sebe musím říci že nerad, ale není zbytí. Takže namísto plnění vlastního žaludku se můžeme kochat úžasnými chlupáči, co přišli na metr. Až později jsem zjistil, že to není liška, ale pes argentinský. Ale ať si říká jak chce, je úžasný a udělal nám velkou radost.
Další zvířectvo jsme na treku neviděli, jen s potěšením zjišťujeme, že lidí se sešlo dost a že loď bude v zásadě plná. Takže za cenu nádrže benzínu, čtyřnásobku dálničních poplatků, či polovinu ceny půjčovného auta na den (čti vcelku draho) vyrážíme na moře.
A proč že vlastně chceme na ty ostrovy? Resp. k těm ostrovům? Protože tam žije spousta zajímavých zvířat! Vidíme hnízdiště kormoránů, děsně smaradlavou kolonii lachtanů a hlavně, mezi kameny, sem tam cupitat tučňáky. Tučňák humboldtův, který zde v (místním) létě sídlí ve velkém množství, se vprostřed zimy objevil v počtu asi pěti kusů. Těžko říci, proč jich tu pár zůstalo, ale jsme za to rádi. Tučňáci ve volné přírodě, to prostě u nás nemáš.
Hledáme (a nacházíme) les
Ráno byl check-out překvapivě v pohodě. Nový recepční se nedivil že jsme dva, hovořil anglicky a bez potíží přijal platbu za pokoj v amerických dolarech – a tedy bez 19% daně z přidané hodnoty. Auto vráceno bez potíží a i s úsměvem – že by se blížily lepší časy? Sedáme na autobus a vyrážíme do La Serana, dalších 350 km na jih.
La Serena se nám líbí. Město není zanedbané, je příjemně barevné a je zde řada kostelů. Bydlíme v krásném místě, hezčím než by napovídala ulice s šesti pohřebními službami. Manažerka krom perfektní angličtiny má pod palcem i organizaci všeho kolem. Zmíníme se, že budeme potřebovat auto a už nás veze do druhého areálu o který se stará, kde nám nabídne Hondu Accord za nejlepší cenu, co jsme v celé zemi měli. Ještě domlouváme snídani do pytlíku na ráno a těšíme se na další den.
Vstáváme brzy a to tak, že se nemůžeme dostat na parkoviště. Vrata jsou zavřená… na hotelu nikdo z nočního personálu klíče od parkoviště nemá – když tu zahlédneme někoho, kdo si tam zrovna jde vyzvednout své auto. Poprosíme jej aby chvilku počkal, poklusem pro klíče a hle, auto máme venku. Jsou prostě dny, kdy nevychází nic a pak jsou dny, kdy do sebe vše zapadá.
Dnes spěcháme. Míříme do vzdáleného Parque Nacional Bosque Fray Jorge, přírodní rezervace kde má snad být i les. Les, v severním Chile? Jsme tu tři týdny a vidět pět stromů vedle sebe se nám snad ještě nepodařilo. Každopádně průvodce říká, že nejhezčí je park ještě za ranní mlhy. Smutné je, že brána parku se otevírá až v devět. To si dovedu představit, že mlha už bude… všichni víme kde.
Cesta po dálnici byla dlouhá, ale těch 18 kilometrů od dálnice ke vstupu do parku bylo snad ještě delší. Děsný povrch, chtělo to auto na vyšších kolech. Každopádně v 9.05 jsme u brány parku, tak akorát. Jenže jsme zjevně první, nikde nikdo. Docela frustrující, člověk se sem táhne takovou dálku, auto na rozbitých cestách málem rozbije a pak tu sedíme před zavřenou branou a společnost nám dělá akorát poštolka, co asi čeká že tu bídně zhyneme a bude z nás mít svačinu.
Naštěstí po chvíli přijedou rangeři, omluví se za zpoždění, prodají nám lístky a pustí nás dále. Koukám na prašnou cestu parkem a říkám si, že jsme si opravdu měli vzít lepší auto. Některé kopce vyjíždíme až na několikátý pokus… ale stálo to za to. Dojedeme na parkoviště, dál už vede jen několik pěších cest. Některé vedou po dřevěných chodnících, některé i lesem (!)… a jsou tu krásné výhledy na pobřeží i směrem k horám.
Nacházíme se v jednom z mála lesů v severní Chile. Jde o tzv. mlžný les, žijící z vlhkosti kterou zde zanechává ranní mlha stoupající z oceánu. Také jsem se někde dočetl, že jde o pozůstatek lesů ještě z poslední doby ledové. Každopádně ať je to jak chce, obdivujeme keře, stromy, lišejníky. Květy na stoncích vysoce nás převyšující, jasně žluté kvítí září (a my tu v péřovkách)… a na červené květy létají kolibříci. Úžasné.
Spřízněnou duši v nás pozná hlídač pomalu plnícího se parkoviště, vede nás kousek dál a ukáže do koruny stromu. Sedí tam tři výři! Úžasně velcí, přitom zcela nenápadní. Paráda.
Navečer se procházíme La Serenou a nacházíme odkazy na její minulost. Navštívíme hezký kostel z roku 1570, který prý jako jediná budova města přežil řádění britského korzára v roce 1680, který město vyplenil… ale na všechnu tu prožitou hrůzu vypadal docela dobře, tak nevím :)
Jsme zase zpět, v Santiago de Chile
Příjezd do Santiaga byl únavný, autobus jel strašně pomalu a neustále stavěl. Když jsme se konečně dokodrcali na centrální autobusové nádraží, museli jsme dál kus cesty po hlavním bulváru, kde byly davy lidí různých barev pleti a společenských vrstev. Podvodní prodejci co při spatření policisty sbalí všechny cetky do uzlíku a běží pryč… nepůsobí to na nás dobře. Žel pocit se ukázal jako správný. Na hotelu zjišťujeme, že se nám cestou někdo podíval do batohů. Několik kapes otevřených… naštěstí na vrchu máme tak akorát špinavé prádlo a po kapsách nic cenného, takže jsme o nic nepřišli, ale nebylo to hezké uvítání do hlavního města. Že má pokoj zamřížované okno nám pak přijde vlastně jako dobrý nápad.
Alespoň že jídlo tu mají dobré. ¼ kuřete se prodává jako jedna porce, ale pro nás dva je to tak akorát.
Prší. Takže žádné velké putování venku, je na čase projít si památky. Navštívíme krásnou katedrálu a také skvělé muzeum předkolumbovského umění (kde uznávají ITIC kartu, sleva potěšila), kde jsem si opět připomněl příběhy z knih Karla Maye – např. v expozici věnované provázkovému písmu kipu.
Druhý den se počasí začíná umoudřovat, takže vyrazíme na kopec Sao Cristobal a obdivujeme výhled na město, které leží přímo pod věčně bílými vrcholky And. V obřím parku (s rozlohou 357 hektarů jde prý prý o čtvrtý největší městský park na světě) opět pozorujeme kolibříky.
Santiago není náš šálek kávy, takže poslední den vyrážíme na výlet do nedalekého Valparaíso, města na pobřeží známého svou živostí a barvami a… nevím, je tu stejně mrtvo jako všude jinde. Ale zajímavé jsou rozhodně lanovky/zubačky, které sloužily jako MHD a vozily lidi do zdejších prudkých svahů. Pár jich je snad dodnes funkčních… mají tu barevné domy, hezké malby na fasádách… ale nějak to není ono. Po pár hodinách nás to tu přestává bavit a vyrážíme zpět. Beztak je nejvyšší čas na dokoupení pár suvenýrů a řádné zabalení zavazadel.
Čeká nás 14hodinový let do Paříže a to jsme ani netušili, že polovinu letu budou turbulence. I letuška se zmiňovala, že to opravdu nebývá zvykem, že to většinou za horami přejde… no nás to provázelo do půli Atlantiku. Přestup v Paříži byl okořeněn třemi změnami bran a terminálů (a že letiště Charlese de Gaulla opravdu není se svými 9 budovami zrovna prcek).
Po 27 dnech na cestách jsme zabalili péřovku a vystoupili do letní Prahy :)
Co udělat příště jinak, jestli tedy bude nějaké příště?
Chile je krásná země, to je potřeba říci hned na začátku. Úžasné hory, krásná zvířata. S autem velmi dostupná a procestovatelná země, jen to chce mít dost času. Je tam poměrně draho, cesta nás vyšla na dvojnásobek měsíční dovolené v jihovýchodní Asii. A je potřeba dávat si pozor na lidi, daleko více než by člověk od na první pohled evropsky působící země čekal.
Každopádně pár tipů pro příště:
- Půjčení auta na severu a vrácení na jihu je velmi drahé. Přesto bych to příště zvážil, ušetřili bychom si potíže při půjčování v tolika půjčovnách a ušetřili hodně času i na dlouhých cestách autobusem – které bychom nahradili výletními cestami.
- Silnice spojující velká města jsou zpravidla v dobrém stavu, dá se jezdit rychle a bezpečně. Malé cesty naopak jsou dosti drsné a tak auto s vyšší světlou výškou je opravdu vhodné. Náhon 4x4 asi není nezbytný, ale dodá klidu na šotolině a písku.
- Nešetřit na auto pojistce :) Nevadilo by mi platit za svou chybu, ale vyloženě mě štve, když musím platit za chybu někoho jiného. Raději tomu předcházet…
- Města jsou zajímavá, ale nestojí za to v nich trávit moc času. Takže není od věci je využívat jen na doplnění zásob a občasné přespání, jinak v Chile má smysl trávit čas především v přírodě.
- Severní Chile nabízí úžasné pláně, pouště, vulkány a altiplana… ale asi bych je podruhé vidět nemusel. Jestli se sem někdy vrátím, zkusím to vzít od Santiaga na jih. Patagonie je sic divočejší a hlavně mokřejší (i když co není proti Atacamě mokřejší), ale nabídne více přírody a to je to, co mě baví nejvíc.
- Nakonec se v Chile dalo fungovat docela dobře i bez španělštiny. Občas to tedy byla domluva rukama nohama, ale všude kde bylo potřeba to nějak šlo. A mimo města nakonec lidi byli takoví vstřícnější a milejší, koneckonců jako obvykle, takže tam to šlo o to lépe. Nicméně pár základních slov nabytých dvěma měsíci s Duolingem se rozhodně hodilo (zvláště kolem jídla :)).
fotografováno na Nikon D600 s Nikkor 24–120/4