Jakkoliv jsem se shodnul s párem Australanů, že evropské pavilony nemá úplně smysl navštěvovat – pže to koneckonců víceméně známe – tak jsem rozhodně cítil chuť podívat se, čím se prezentuje „moje“ země. No a rozhodně to stálo za to, i když obávám se že mé dojmy nejsou úplně v souladu se záměry tvůrců.
Varování: autor (jakože já) je národnostně velmi chladný a necítí potřebu chválit český pavilon jen proto, že je český :)
V prvé řadě jsem šel zkontrolovat VIP/Easy Access vstup, jestli tam nebude nějaký čecháček, že bych zahrál na vlasteneckou notu a ušetřil si čekání ve frontě. Nebyl, tak jsem si alespoň mohl vychutnat bílou fasádu osázenou puky hezky zblízka. Výborný nápad, vypadá to opravdu dobře – jen by mě zajímalo, jestli ten blok kde zjevně puky byly a již nejsou je důsledkem nějaké nehody nebo nenechavých ručiček návštěvníků. Zakroucený tunel vyložený umělou trávou byl zajímavý a zde mě poprvé skoro zamrzelo, že nečekám ve frontě déle, protože tam běžela projekce představující jednotlivé kraje ČR. Takto jsem stihl jen asi tři…
U vstupu mě uvítala jakási Číňanka, najatý zaměstnanec pavilonu – stejně jako kdekoliv dál. Jakkoliv nerad potkávám spoluobčany v zahraničí, zde jsem v nějaké setkání doufal, ba s ním počítal: a kdepak, nezájem.
Po vstupu do expozice mě zaujala zvlněná podlaha (prostorové vlny, regulérní kopce) a chodníčky z dlažebních kostek – příjemná a úsměvná nostalgie, vzpomínat na „kočičí hlavy“ i v Číně. Jen nevím, jestli to místní pochopí a jestli se tím takto chlubit (mě to asociuje jízdu autem po Praze, ne zrovna pohodlnou). Vlastní expozice mi přišla neuvěřitelně zmatená. Dal jsem asi tři kolečka kolem dokola, než jsem nabyl pocitu že jsem viděl vše – a pak si dal další dvě, než jsem našel východ (který oproti zavřenému východu [??], obchodu se suvenýry a vstupu do restaurace nebyl značený). Volnost pohybu je jedna věc, efektivita věc druhá – a takhle ztracený jsem nebyl v žádném z jiných pavilonů. Až z Čech jsem pak dostudoval, že téma „Plody civilizace“ je realizováno formou abstraktního města, realizovaného dvacítkou kubusů rostoucích tu ze země, tu ze stropu – každý obsahující nějaký produkt českých ručiček a hlaviček. No a abstraktnímu pojetí zjevně podlehla i navigace :)
Jednotlivé exponáty – krom úvodní sochy Jana Nepomuckého s panoramatem Prahy v pozadí – reprezentují především produkty českých designerů. Např. autor s typicky českým jménem Federico Díaz tam má dvě instalace.
Jednou je prosklená buňka obsahující médii propranou zlatou kapku – která slouží netuším čemu, každopádně místnost je určena k vytvoření „zlaté vůně“ – sejmutím emocí návštěvníka pomocí sensorického křesla (do čehož zahrnují i váhu a barvu očí – heh) a následným vygenerováním vůně z typických českých ingrediencí… jestli vám to nedává smysl, tak buďte v klidu, mě také ne – a to jsem tam byl (nikde žádný řádný popis) a četl jsem na českém webu popis idey a technického řešení projektu. Chudáci návštěvníci, co z toho mají.
Druhou Díazovou realizací je „Pulzující město“ – zdánlivě měděná obří deska, která jak název napovídá by měla jaksi reagovat na dotyk (teplé) lidské ruky na jednom ze snímačů. To, že autor nepočítal s charakterovým rysem Číňanů, kteří když nevidí nějakou odezvu rychle, tak ztrácí trpělivost a odchází, bych pochopil (tento problém jsem zaregistroval ve více pavilonech), ale to že jsem si tam snad pět minut počkal a marně čekal nějakou proměnu, mi nepřijde v pořádku.
Oproti tomu vcelku vtipný byl interaktivní simulátor českého sportovního letadla (reálný kokpit), kde „pilot“ byl snímán kamerou a na projekčních obrazovkách kolem byl vidět jak létá nad českou krajinou. Vidět pětileté čínské caparty zubící se z kokpitu ultralightu když letí kolem vysílače na Ještědu bylo veselé :)
Interaktivní prostředí, kde návštěvníci mohli divokým máváním rukama ovlivňovat pohyb jakýchsi organických struktur na projekci nad svými hlavami, místní rozhodně zaujal. Ona okamžitá odezva na jejich pohyb se jim líbí.
Co bylo také hrozně veselé, byla plošná maketa hokejisty, kam bylo možno strčit hlavu – a spousta alb, resp. FB profilů bude brzy zaplněna novými asijskými hráči v českých dresech :)
Další části expozice nebudu raději moc hodnotit, moc tomu nerozumím. Třeba bílí porcelánoví hroši, pstruzi a levharti mezi talíři na stropě měli znamenat co? [český web praví: „Výpravná scéna je spektakulárním obrazem plným realistických figur zvířat, postav lidí a porcelánových servisů. Vyzařují z ní kreativita, křehkost, tradice, řemeslo, motivy dekorů, krása.“ Jo tááák :)))]
Kapitolkou samo pro sebe je česká restaurace. Jakkoliv si myslím, že v tomto ohledu je co nabídnout a četl jsem úsměvné příběhy, jak se čeští kuchaři snažili naučit čínské zaměstnance vařit kynuté knedlíky, tak celková prezentace mě v prvé řadě zarazila neuvěřitelně ošklivým poutačem v barvách vyšisované nabídky vietnamského fastfoodu recyklovaného po léta v zakouřené hospodě nejnižší kategorie. No a pak také cenou, za /asi/ svíčkovou (soudě dle knedlíku a citronu v modré omáčce) s polévkou vyznačující se půlkami brambor a pivkem chtějí 160 RMB, tzn. cca 480 Kč – a ještě tomu říkají „happy hours“ akce? No fakt nevím, ale ve srovnání s okolními pavilony mi to přijde trochu mimo (zlaté Mexiko!).
Zajímavou myšlenkou byl „Pozdrav do Čech“ – kamera s audiozáznamem a miniaturní obrazovkou, kde bylo možno zanechat pozdrav. Přišlo mi to jako výborný nápad, zvláště s ohledem na množství lidí projevujících a toto zájem (po čínském stylu, kde někdo na něco čeká, budu čekat taky – tam byla na pozdrav fronta) by z toho mohl být zajímavý nepřetržitý záznam, promítaný buď v pražském Českém centru propagující ČR na EXPO nebo alespoň na webu – samozřejmě po vyřešení časového posunu… Ale samozřejmě nic takového se nekoná, z těch stovek (možná tisíců?) hodin záznamu se udělá po skončení výstavy krátký sestřih pro zpětnou propagaci. Trochu plýtvání materiálem, nepřijde vám? Každopádně tuto informaci jsem získal až ve zmíněním Českém centru, kde mi ochotná paní sehnala na telefon ředitelku propagace EXPO. Takže alespoň snaha fungovat a uspokojit zvědavé dotazy návštěvníků zde funguje, chvála jim.
Takže shrnuto podtrženo – český pavilon je hezký a plný nápadů, ale hrozně zmatený, roztříštěný a nedostatečně návštěvníka provázející, jak prostorově tak obsahově. Rozhodně není špatný – ale mohl by být výrazně zajímavější. Škoda, že nemám srovnání s předchozími výstavami…
V příští (a poslední) části budou k vidění fotografie pavilonů v noci.
