S naším posunem na západ, směrem k hranicím, navštěvujeme stále menší a zapadlejší města. A co si budeme povídat, Jaisalmer je taková vesnice.
Zlaté město, jak honosně bývá označován Jailsamer (Džaisalmér), osmdesátitisícové město postavené z žlutého pískovce vprostřed zlatavé pouště, nás uvítal dosti svébytně. Jakkoliv jsme si dělali legraci z blížící se hranice s Pákistánem (vztahy Indie×Pákistán jsou tradičně mizerné), při pohledu na vyrovnanou dlouhou řadu útočných pušek místní vojenské jednotky hned na nádraží jsme zvážněli a přemítali, jestli jsme ve zprávách v poslední době nezaznamenali něco o nějakém lokálním konfliktu.
Druhý pohled na městečko nebyl o moc slavnější. Krávy jakožto hlavní likvidátory biologického odpadu nahradila prasata. Ta se rochní ve všem co najdou: prachu, odpadcích, nejraději ovšem přímo v otevřené kanalizaci. Překvapivě tu je dost vlhko: tam kde v Jodhpuru všechny kraví exkrementy a odpadky přes den slunko proměnilo v prach a ráno je někdo zametl, tady odpadky drží přilepené na cestě, nikdo je neuklidí ani před hostelem.
Jaisalmer, jedna velká stoka. Naše ubytování bylo asi padesát metrů vpravo.
Velká a smutná
Jak to tak obvykle bývá, že se pevnost ční nad městem, tak zde je to trochu jinak: část města se nachází uvnitř jaisalmerské pevnosti. Zlatá pevnost, jak se jí přezdívá, patří mezi největší fortifikační stavby na světě. Byla postavena v polovině 12. století za vlády rádžpútů, od té doby zažila mnoho válek a dnes je součástí světového kulturního dědictví.
Pevnost bývá večer nádherně nasvícena. Jeden večer, když jsme jí pozorovali ze střešní restaurace (jak jinak), přišla suchá bouře – blesky krásně ozařovaly pevnost a nechávaly vyniknout její kráse. Jen takto zblízka bylo těžké odhadnout její velikost, na to by byl potřeba jinačí odstup.
Tato pevnost vypadala úplně jinak než ty předchozí – na vyšším kopci, s nižšími hradbami, více oblouků a vlnek – jeden by řekl, že vypadá skoro hravě, kdyby nebyla tak neuvěřitelně obrovská…
Uvnitř pevnosti pokračuje městský život. Patrové měšťanské domy, mnohé proměněné na hotely, shlížejí na tržiště a pouliční stánky, které jsou plné turistických suvenýrů. Turistů sem jezdí opravdu mnoho a je to znát. Stojí za to ztratit se v úzkých uličkách nebo se projít po hradbách. Nám ovšem atmosféru místa poněkud rušil probíhající stavební ruch, mnoho cest bylo rozbitých a v různém stadiu opravy.
Děti se chtěly fotit – a kupodivu ani za to nechtěly peníze. Radost jim ovšem zkazilo zjištění, že jim nemohu ukázat pořízený snímek, neboť můj kinofilmový foťák jaksi nemá displej. To se rázem ozvalo pár velmi krátkých mezinárodních slov: shi* :)
Psům muselo být stejně strašné vedro jako nám. Tady jeden odpočívá před opravenými dveřmi do některého z „haveli“ – měšťanských domů.
Nebylo tedy moc proč se ve městě zdržovat a vyrazili jsme za dalším dobrodružstvím…
Na cestě do pouště
Jaisalmer je díky své poloze skvělým výchozím místem pro výlety do pouště. Přidali jsme se ke skupině dvou britek a dvou kanaďanů, nasedli do Tata jeepu a nechali se odvézt pár desítek kilometrů do pustiny.
Cestou jsme navštívili „město duchů“. Kuldhara kdysi byla prosperující vesnice, když nějakých 300 let zpátky vlivný státní úředník našel zalíbení v dceři starosty. I rozhodl se, že ji pojme za ženu i proti vůli vesničanů, klidně i násilím. Když ale dorazil pro svou nastávající, našel vesnici zcela prázdnou, opuštěnou. Vesničané opustili svůj domov, aby se nemuseli podvolit tyranovi – a na odchodu místo zle prokleli, aby tam již nikdo nikdy nebydlel. Alespoň tak praví legenda. Každopádně město má velmi zvláštní atmosféru, řada domů je vcelku zachovalých, stavby z cihel jsou bytelné… ale město pomalu zarůstá pouštním trním a v domech se hromadí navátý písek…
Kuldhara, město duchů. Docela depresivní místo.
Jedeme dál pustou krajinou. Míjíme malé vesnice, pastevce koz, občas vidíme divokého/zběhlého velblouda nebo i koně. Brzy uhneme z hlavní cesty a po prašné cestě dojedeme ke skupince velbloudů, kteří čekají jen na nás. Nasedáme a v doprovodu dvou mlaďochů vyrážíme po kamenito-písčité poušti ve směru zapadajícího slunce.
Jízda na velbloudu se zdá býti pohodlná, první hodinu. Je to velmi nový pocit, sedět takto vysoko (kam se hrabe kůň na tu výšku). Takže máme rozhled a sledujeme, jak nás následují dva psi. Když přijdou moc blízko, průvodci po nich hází kameny. Později je házení kamenů omrzí a za chvíli se ozývá bolestné vytí, když byl jeden z psů nakopnut velbloudem, ke kterému se přiblížil příliš blízko. Občas mineme sluncem vybělenou kostru něčeho fakt velkého, poušť se asi s nikým nemazlí. Potím se pod propůjčeným turbanem a přemýšlím, jestli se nezabalit do sarongu, aby mě slunce také neproměnilo v hromádku kostí. Naštěstí slunku s každým kilometrem ubývá síla, stejně jako ubývá kamení i zeleně a začínají se objevovat první písečné duny. Po pár hodinách jízdy zaparkujeme mezi velikými dunami nedaleko na nás čekajícího jeepu a zatímco naši průvodci začínají rozdělávat oheň a připravovat večeři, jdeme hlouběji do pouště sledovat západ slunce.
Velká zábava při jízdě na velbloudu je nasedání a sesedání. Člověk musí provádět slušnou gymnastiku (náklon vpřed, vzad), aby nevypadl ze sedla, když si velbloud lehá.
Praskající oheň a teplá večeře vprostřed pouště má něco do sebe, člověku skoro ani nevadí písek v každém soustu. Kanadští kluci jsou vcelku mlčenliví, zato britská děvčata povídají za nás za všechny. Ale je to zajímavé, zpovídají naše průvodce a dozvídáme se něco o jejich životě. Takto zjišťuji, že asi poprvé potkávám negramotného člověka, kterému to ani nepřijde divné a svou práci zastane dobře. Kulturně jsou tu hodně ovlivněni islámem, žena v rodinném svazku u nich nemá významnou pozici.
Nálada je uvolněná, běháme po dunách, sjíždíme je po zadku. Je hezky, ale pro děvčata ne dost, tak ukecají řidiče, jestli by nezajel někam pro dvě lahve whisky. On souhlasí, takže za hodinu už kolují lahve a já přemítám, jak to ty děvčata napadlo – a jestli by si to stejně troufly, nebýt toho že mají poblíž další čtyři Evropany. Ono opít se spolu s mladými nevzdělanými Indy, kdesi v poušti 40 kilometrů od Pákistánu, mi nepřijde jako rozumný nápad. Takže zatímco skupina halasí z vrcholku blízké duny, ležím na dece a pozoruji hvězdnou oblohu.
Expozice asi půl hodiny. Nebyla úplná tma, nebyli jsme dostatečně daleko od velkých měst.
Snídaně byla fajnová, pokud pominu klasicky mizivé hygienické standardy – ale už jsem v Indii nějakou chvíli, takže nádobí ze včera vylízané divokými psy umyté pískem mi nepřijde jako problém. Vyrážíme na cestu zpět, velbloudi se kolébají a větší část výpravy je nějak nezvykle tichá… ale mně to nevadí, ticho do pouště patří. Mám rád, když jsou slyšet jen kroky našich kolébajících se korábů pouště.
Poznámka k obrázkům:
Fotografováno na Nikon FE (rok výroby 1981), objektiv Voigtländer 40/2 a pár filmů Agfacolor XRG 200 (zhruba deset let prošlých).