Doposud jsme neměli moc štěstí na zvířata, takže je načase to napravit.
za orangutany
Mezi malajské unikáty zvířecí říše patří bezesporu orangutani. Ti dnes žijí ve volné přírodě již pouze v deštných pralesech Bornea a Sumatry. V rámci letošního výletu se na Borneo nedostaneme, tak volíme druhou nejlepší variantu: záchranou stanici Bukit Merah Orang Utan Island Foundation.
Záchranná stanice na jezeře Bukit Merah se dá snadno najít na internetu, ovšem v praxi už je to horší. Mapa o konkrétní poloze mlčí, resort rozkládající se u jezera také nikdo nezná – což je trochu problém, když se tam chceme dopravit hromadnou dopravou… Nakonec se přesouváme do nejbližšího většího města, Taipingu, s tím že dál se už nějak doptáme a dopravíme. A taky že jo, ale jedině za pomoci taxikáře, který nahodí nepříjemně vysokou cenu a sleví jen maličko. Takže platíme 70 Ringgitů (400 Kč) a posouváme se dalších 25 km.
U jezera pochopíme, proč to tu nikdo nezná – resort je teprve ve výstavbě a vstupní brána, co vypadá jak do lunaparku, odhaluje jen snahu vydělat maximum peněz z místní záchranné stanice, jinak tu není naprosto nic zajímavého.
Zato sama stanice zajímavá je. Jako jediné návštěvníky nás loďka převáží doprostřed rozlehlého jezera, kde leží ostrov, na němž se mají volně pohybovat orangutani a naopak jsou to lidi kdo je zavřený v kleci, resp. v drátěných tunelech. Alespoň takto to představují propagační materiály… Skutečnost je zase o něco jiná. Ostrov je rozdělen ploty do několika ne až tak velkých sekcí, které lemují dvojitým drátem chráněné tunely pro návštěvníky. Při procházce nám průvodkyně ukazuje sekci s mladými lidoopy, kteří jsou ještě hraví a rozverní, klidnou zónu jde mamka hlídá svého prťavého oranžového a zvědavého drobka, a sekci kde žije orangutaní „král“ a jeho samice. Jsme sami, takže nám dovolí vstoupit do servisní chodby, odkud je lepší výhled. Po chvíli tak stojím metr od nevelkého dredatého samce, který líně sleduje co tam jako děláme a jestli jsme mu přinesli něco k snědku. (No nevelkého, jistě jsem vyšší, váhově na tom budeme podobně, ale do tlap bych se mu dostat nechtěl.) Mezi námi jen tiše bzučí elektrický plot… No vpravdě takto jsem si to nepředstavoval. Na druhou stranu, ono to možná jinak nejde, pokud tam má nějaká interakce mezi lidmi a lidoopy být. Mrzelo mě, když nám ukázali, jak jsou „opičáci“ chytří: průvodkyně hodila jablko schválně kus za elektrický plot, orangutan si našel vhodný klacek, přiohnul jeho konec a jablko si zpoza plotu přisunul. Na druhou stranu mě potěšila informace, že se jim daří orangutany množit a především, že jedna ze samic vypuštěných zpět do přírody zabřezla… takže asi dělají něco dobře a třeba orangutani ještě mají šanci.
Na druhou stranu bylo fajn je vidět. Zvířata jsou to impozantní – i když třeba ne svou velikostí, ale silou zjevnou při každém pohybu určitě. Také svým klidným pohybem, nadhledem a sebejistotou. A i když jsme to de facto byli my, kdo byl v kleci, tak mi jich bylo líto a přál bych jim výrazně větší ostrov pro sebe, ideálně úplně bez lidí.
vzhůru na východ
Cesta na východní pobřeží nám ukázala, co jiné země JV Asie ještě ne: jak jsou tu běžné nehody na silnicích. Již druhý převrácený kamion, o kousek dál proražená svodidla a auto zjevně někde o půl kilometru dole v údolí. Není to příjemný pohled…
Nechtěli jsme strávit na cestě celý den, tak nám přišla vhod zastávka v Gua Musang. Předpoklad, že půjde o hezké městečko uprostřed lesů a polí se tak úplně nenaplnil, jedná se spíše o jakousi noclehárnu pro dálkové nákladní vozy. Už umístění autobusového nádraží šest kilometrů za městem nám mohlo napovědět… ještě že jsou tu hodní lidé a vždy nás někdo kousek sveze. Překvapily i plné hotely, na to o jakou díru se jedná, ale nakonec jsme našli docela slušné bydlení a rychle jsme vyrazili prozkoumat jeskyně, které tu poblíž mají být. Ne úplně veřejně přístupné, ale stojí za to – píše průvodce.
Po nějaké hodince hledání a bloudění džunglí jsme je asi našli – asi proto, že „protáhnout se úzkým vstupem“ (jak říká průvodce) mi nepřišlo jako dobrý nápad: do jednoho dómu jsem se protáhl, tedy bez batohu a s výdechem, ale nebyl to ten správný vstup. Druhý byl ještě užší a hlavně by se muselo plazit kamsi dolů a pak neznámo kam nahoru, což se mi opravdu nechtělo. Čert ví co tam žije za breberky, hady a kdo ví co ještě, do toho začalo pršet a zažít vodou se plnící jeskyně bez možnosti je rychle a snadno opustit se mi opravdu nechtělo. Ale možná jsem se opravdu jej bál toho, co tam při plazení potkám :) Holt jsem zmlsaný snadno přístupnými jeskyněmi Thajska…
Ráno brzy vstávat, ve 4.20 nám jel vlak, tzv. „jungle train“. Nejprve byla tma (a dalo se spát), pak vlak projížděl krásnou džunglí, kterou ovšem brzy vystřídaly nehezké plantáže palmy olejné. Dorazili jsme do Kota Bharu, odkud jsme se rovnou přesunuli autobusem do Kuala Terengganu. Tam totiž sídlí další záchranná stanice, která se měla stát vrcholem naší cesty po Malajsii…
šance pro želvy
Jestli jsem si pár dní zpátky myslel, že najít orangutaní záchranou stanici je problém, tak to jsem ještě netušil jak to bude vypadat tady. Záchranná želví stanice Ma’daerah je snad úmyslně utajená a skrývaná. Jediná smysluplná zmínka o ní je překvapivě na naší mapě, ale to je jen velmi orientační informace. Po troše googlení nacházím snad správné místo, nasedáme na autobus a po zhruba dvou hodinách jízdy žádám řidiče, ať nám zastaví, že my chceme vystoupit tady, ano, v této pustině. Co bychom si tu bez GPSky počali.
Od silnice je záchranná stanice asi dva kilometry pěšky. Mineme jakousi stavební firmu, něco co vypadá jako vojenská základna a u cedule „vjezd pouze s vozy 4x4“ klesáme na úroveň moře, kde konečně nacházíme Ma’daerah Turtle Sanctuary. Žel nikde nikdo, jen zavřená brána. Obcházíme areál po vyprahlé louce a dostáváme se na pláž, kde nás překvapí obří stopy želv v písku. Doposud jsme byli na pochybách, jestli se nám podaří nějakou velkou želvu spatřit, ale nyní už víme, že tu žijí a že opravdu sem ještě chodí klást vajíčka a tak máme radost.
Čekáme hodinu, dvě – mezitím sníme všechno jídlo co máme s sebou a začíná nám docházet voda – když přijíždí k bráně auto. Žel se jedná pouze o další (malajské) zvědavé návštěvníky, kteří také chtěli vidět želvy. Pokecáme, oni zkusí zavolat na nějaká čísla patřící k záchranné stanici, ale nikam se nedovolají. Oni odjíždí, my zůstáváme. Zatvrzelí a odhodlaní nějakou želvu vidět.
Po další hodince čekání přijede další auto, řidič tentokrát má klíče od brány, tak se zkusíme domluvit co a jak… ale domluva je špatná, z lámané angličtiny jen vyrozumíme že šéf přijede za hodinu, že tu na něj můžeme počkat, a zase odjede. Takže si prohlédneme areál (zamčená líheň a zavřené místnosti s mnoha palandami) a pokračujeme v čekání… po dvou hodinách čekání to vzdáváme a jdeme pryč, do města pro něco k jídlu a pro vodu. Naštěstí přímo naproti odbočce na hlavní silnici vidíme stánek s židlemi, místní restauraci pro hladové řidiče. Nejprve říkají, že už nemají nic k jídlu, ale pak se jim nás zželí a najdou jednu porci polévky – hustého vývaru, který nám s mnoha sklenicemi čaje s ledem přijde nesmírně vhod. Takováhle rodinka si bydlí v chatrči u velké silnice, dopoledne navaří kotel polévky, který přes poledne rozprodá a mají o živobytí postaráno. Nepotřebují víc než dvě místnosti a kamna.
Využíváme strategického výhledu na odbočku a když zaznamenáváme auto, které vjelo na „naší“ cestu a neskončilo na parkovišti u stavebnin, jdeme pomalu zpět. Tentokráte už máme štěstí, jeden z lidí v areálu umí obstojně anglicky, je ochotný zavolat šéfovi a s ním se domlouváme, že za drobný poplatek můžeme zůstat přes noc! Navíc človíček je ochotný a vezme nás autem do nejbližšího města, kde si nakoupíme nezbytné potřeby: vyrazili jsme nalehko, takže krom jídla a pití kupujeme kartáček na zuby, v sekáči kus oblečení s dlouhým rukávem a něco proti moskytům. Se slunka západem pak vyrážíme zpět, naštěstí nás sveze jeden upovídaný podnikatel, jinak nevím kdy bychom došli. Všechno je tu hrozně daleko.
Kolem osmé už jsme se seznámili s rangery, kteří dnes večer budou hlídat pláž. To je vlastně důvod existence této záchranné stanice – želvy kladou vajíčka na pláži, snůšku pak zahrabou, což možná zmate ještěry, hady a myši, ale rozhodně ne lidi, co vajíčka vyhrabávají a prodávají jako základ do polévky na trhu. Takže se vajíčka vyhrabávají a přemisťují do líhně, kde pod zámkem čekají aby se po dvou měsících náhle všechny vylíhly a za pomoci rangerů putovaly zpátky do moře.
Když tak večer procházíme kolem líhně, náhle je slušet nezvyklé šustění a hlasité rány – a tam, kde ještě před hodinou byl jen písek, nyní pobíhají stovky úplně malinkatých želviček! Na svou velikost jsou neuvěřitelně rychlé a jak marně hledají moře, vráží do plechových stěn a to vydává ty rány. Brzy jsme vyfasovali kyblíky a rukavice a jdeme pomáhat želvičky sesbírat. Jsou neuvěřitelně sametové, bezbranné, ale plné života a odhodlání. Také mají nečekanou sílu, člověk se je bojí držet pevně, ale zase když se zapřou ploutvičkou, snadno by mohly vyklouznout. Po chvíli zahlédnu, jak se u jednoho hnízda hýbe písek a za chvilinku se vyklube první želvička, během minuty jsou jich venku další desítky. Je zvláštní, jak se celá snůška čítající i hodně přes stovku vajíček vylíhne během pár minut.
Jedná se o prťata karety obrovské, která je poslední želvou snášející na této pláži. Není to prý tak dávno (v řádu let), co sem připlouvaly hnízdit kožatky velké (největší mořská želva). Bohužel znečištění moří vlivem těžby ropy, lodní dopravy a turismu spolu s intenzivním rybolovem a vajíčkovým pytláctvím způsobily, že už tu nehnízdí. A vzhledem k tomu, že mláďata se vrací hnízdit na tu pláž, kde se samy narodily, tak už ani nikdy nebude :/ Tak snad alespoň tyto karety, mimo jiné díky podobným záchranným stanicím jako je tato, mají šanci přežít.
Později večer vyrážíme s několika rangery na obhlídku pláže. Je skoro úplněk, takže je vidět daleko – a to je problém, neboť želvy mají rády klid a když nás na břehu uvidí, tak na pláž ani nevylezou – anebo se vrátí do moře. Přiblížit se můžeme, až když začne želva klást, to se dostane do tranzu a rangeři jí mohou vajíčka rovnou odebírat, aby se pak nemusely vyhrabávat. Přitom se želva změří, zapíše (na ploutvi má registrační číslo), z krunýře odstraní paraziti (normálně rašplí). Pak nastává fáze zahrabávání hnízda, to létá písek mnoho metrů daleko. Želva u toho hlasitě funí, často odpočívá. Když je hotová, překvapivě rychle zamíří k moři a zmizí. Kolem půlnoci tak odnášíme snůšku 136 vajec, kyblík se pěkně pronese. Vajíčka se opatrně přemístí do vyhrabané díry, označí cedulkou a pečlivě zamknou.
Toto není fotografie z odpoledne, to je dvouvteřinová expozice za půlnočního měsíčního svitu zachycující karetu vracející se do moře po nakladení snůšky vajec. Z ruky, proto tak rozmazaná :/
Za noc jsme byli svědkem několika kladení vajec, jedna kareta nám skoro vlezla až do kempu. Nad ránem pak bylo na čase vypustit malé želvičky. To se k nám přidala skupina dívek/žen, prý exkurze z ministerstva zemědělství, ale nám bylo dáno nejvíce prostoru – asi ocenili náš zjevný zájem. Bylo úžasné sledovat, jak ty prťavé želvičky bez zaváhání peláší do moře, překonávají první vlny a pak mizí, nikdo neví kam. Třeba se sem některá z nich někdy vrátí… i když to není pravděpodobné. Dospělosti se dožije jen jedna z tisíce… a také je otázka, v jakém stavu budou místní pláže, až za deset let budou dospělé.
Místní noclehárnu jsme měli pro sebe, dokonce jsme dostali i čisté povlečení a vykuřovadlo proti komárům zafungovalo, takže jsme se i hezky vyspali. Ráno jsme se rozloučili s rangery, kteří také byli na odjezdu a vyrazili zpět do civilizace. Trochu problémem bylo chytit autobus, jelikož dálkové autobusy nezastavují na mávnutí. Po několika kilometrech pochodu nacházíme jakousi rafinerii, dost velkou na to aby u odbočky k ní byly semafory. To je pro nás záchrana, neboť po chvíli čekání na světlech zastaví dálkový autobus, řidič nám otevře a sveze nás až do Kuala Terengganu daleko na severu.
fotografováno na Fujifilm X70
úvodní foto: čerstvě vylíhlá kareta obrovská v Ma’Daerah Turtle Sanctuary