Až do letošního léta jsem nikdy nešlápl na americkou půdu, a tím mám na mysli celý kontinent táhnoucí se od Aljašky po Ohňovou zemi. Proto mi přišlo jako zajímavá výzva, když se objevily za rozumnou cenu letenky krásně padnoucí na začátek letních prázdnin. O to zajímavější, že šly kombinovat beze změny ceny v multi-city variantě. A tak se zrodil plán, přes Paříž přiletět do Montevidea v Uruguay, přeplout záliv do Buenos Aires v Argentině a odtud přeletět na sever Chile, odkud postupně během tří týdnů jet až do Santiaga de Chile zhruba ve středu země. Nápad výborný, takže pár otazníků v podobě neznámého počasí – jde o jižní polokouli, takže tam vrcholí zima a oblíbenou kratochvílí Chilanů v tomto období je lyžování – a potenciálně drahé dovolené díky skoro evropské úrovni země bylo odloženo, letenky zakoupeny a plánování cesty mohlo začít :)
Montevideo, království v zemi ničeho
Uruguay znám v zásadě jen jako zemi vyvážející výborné hovězí. To samo o sobě se mi jeví jako dobrý důvod ji navštívit, ale zkoušel jsem hledat co dalšího by se tam dalo zajímavého vidět. Krom steaku na talíři. Při letmém hledání jsem shledal že nic. Pokud nenavštívím úplně severní oblasti, kde se dá trekovat kolem řeky s lakonickým názvem Uruguay, tak mohu pozorovat leda tak pampy protkané farmami dobytka. A jelikož na nějaké ekoturistické zážitky v sedle koně se úplně necítím, tak nezbylo než naplánovat pouze prohlídku Montevidea a městečka Colonia del Sacramento, které je významné zejména tím, že z něj jezdí trajekty do Buenos Aires – a také že tam je v UNESCO zapsané historické centrum (z doby portugalské kolonizace, i když těžko říci, neb za posledních pár století změnilo město státní začlenění více než desetkrát).
Montevideo bylo naší vstupní branou do Jižní Ameriky. Tedy ne tak úplně, jelikož náš záoceánský let směřoval do Buenos Aires, ale tam jsme ani neopustili letiště, po pár hodinách čekání nás čekal let do Montevidea. Variantou bylo letět s mezipřistáním v Brazílii, což znělo skvěle – tedy do té doby než jsem si všiml že bychom tam byli v zásadě jen přes noc. No a seznamovat se s jihoamerickým kontinentem procházkou nočními periferiemi brazilských velkoměst mi, zvláště po konzultaci s webem Ministerstva zahraničních věcí, nepřišlo jako až tak skvělý nápad. Na takových stránkách se jeden může dočíst spousty zajímavých věcí, i když v tomto případě šlo jen o strohé konstatování „Bezpečnostní situace v Brazílii, zvláště pak ve velkých městech jako jsou Rio de Janeiro a Sao Paulo, není ideální“. To v zásadě nezní až tak strašně – třeba předloni jsem odvolal cestu na Jamajku s tím, že v Montego Bay bylo vyhlášeno stanné právo, všude jsou zátarasy a že těch vražd v poslední době tam bylo o dost víc než je zvykem – ale ona strohost vyjádření spolu s příběhy z okolí zněla dost naléhavě. Takže raději jinudy :)
Nejjižnější hlavní město jižní Ameriky nás přivítalo deštěm. K tomu trochu větru a poctivé červencové, tedy vlastně (přepočteno na středoevropské klima) lednové teploty… takže hned první den se ukázalo, že pořídit si na tuhle cestu lehkou péřovku byl velmi dobrý nápad. Pětikilometrová procházka z autobusového nádraží tak mohla začít formovat náš vztah k zemi. Nepohodlí podpořené hlučnými studenty, kteří s transparenty blokovali hlavní třídy města a vykřikovali jakási hesla a pochybnými existencemi v bočních uličkách když jsme se je snažili obejít, rychle vymazala návštěva restaurace. Dva šťavnaté burgery bez housky na hromadě hranolek byly výsledkem snahy domluvit se s vcelku ochotnou servírkou na nějakém dobrém a místním jídle, ale moje španělština poctivě budovaná po tři měsíce pomocí Duolinga velkolepě selhala už v prvních větách. Zato se během čekání na jídlo ukázalo, proč byly skoro všechny stoly plné – kousek nad námi byla televize s živým přenosem fotbalového zápasu. Osazenstvo podniku hlasitě komentovalo výkony uruguayského mužstva na trávníku. Významnost situace dokreslovala slečna s videokamerou, která pro změnu pořizovala záznam skandování a radostných výkřiků štamgastů. Mám pocit, že jsme jí záznam trochu kazili, neb nám byl zápas vcelku ukradený.
V pozdním odpoledni jsme prošli historickou částí města do klidné (čti zanedbané) čtvrti na nejzápadnějším vrcholu kopečku. Mezi opuštěnými lavičkami, bezdomovci skrývajícími se pod dekami a posprejovanými domy s olupující se omítkou leží naše ubytovací zařízení. Starý dům, v hlavní budově vysoké stropy, klenby, uzonké ale přesto dvoukřídlé dveře… a za divoce zarostlou zahrádkou náš pokoj. Studená místnost kde se dlouho neuklízelo nevypadala, že nám poskytne vytoužené teplo byť přechodného domova. Ale tekoucí teplá voda a temně hučící trochu tepla vydávající klimatizace stačí. Vybalíme lehonké cyklospacáky, děkujíce dalšímu ze skvělých nápadů co zabalit do malého zavazadla s sebou (jedeme pouze s příručními zavazadly o maximální hmotnosti 8 kg) a usínáme poctivým spánkem unavených cestovatelů, co mají za sebou více jak den na cestě.
Montevideo. První z měst naší cesty a hned jsme si zamilovali dlouhé třídy lemované vzrostlými platany. Dlouhá stromořadí vypadají majestátně, úplně jsem si představoval tu pohodu když za teplých letních dnů zahrnují ulice stínem a vítr ševelí v listí… no nic. Alespoň že už neprší. Vysoká moderní zástavba se mísí se starší, přičemž město působí starší než je. Může za to eklektická architektura (která si půjčuje vzory ze starších stylů) i celková zašlost města. Vlastní centrum není až tak rozlehlé, takže vyrážíme na jednu z významných městských pláží, Playa de los Pocitos. Ta nejen že je známá (svou krásou a velikostí), ale také jsem si všiml autobusů co mají na čelním skle zaznačenou právě tuto oblast jako svou konečnou stanici, takže doprava bude relativně snadná. Co jsem už nedomyslel je jaká bude cesta zpět, ale což.
Jízda za 38 Uruguayských Pesos splatných u řidiče ukázala, že město krom krásných platanových tříd a širokých bulvárů má také krásné boční uličky, které jsou ovšem úzké a plné děr, takže jízda místy připomínala terénní vsuvku na čtyřkolce. Skoro. V rámci plynulosti provozu jsou všechny zastávky jsou na znamení, naštěstí krom konečné. Pláž aktuálně slouží pro pár osamělých běžců, ale především jako prima místo pro venčení psů. Ale hlavně že tu jsou cedule upozorňující že pláž splňuje normu ISO 14001 – to asi na množství odpadků na metr čtvereční, kterých je tu dost, ale méně než by mohlo být.
Na atlantickým oceánem lemovanou pláž shlíží souvislá linie minimálně desetipatrových domů. Byty v nich jsou často označeny cedulí inzerující možnost prodeje či k pronájmu – a i ostatní vypadají dost nezabydleně. Asi je to zajímavé místo v sezóně, nyní je tu docela pusto. Což mimo jiné znamenalo, že jsme našli jen pár kaváren, ale sehnat něco pořádného k snědku, to ne.
Ale naštěstí jsme od včera měli vytipované místo, které jsme našli především dle vůně a štiplavého kouře. Velká tržnice plná jihoamerických grilů byla lákavým cílem, i když vypadala dost turisticky. Nicméně vize večeře v podobě legendárního uruguayského hovězího byla příliš silná. Maso bylo velmi dobré, byť později jsme našli i lepší, každopádně značilo začátek změny v našem jídelníčku – prakticky po celý měsíc jsme jedli jen a jen hovězí maso :)
Při placení pak bylo pak zajímavé zjištění, že při použití zahraniční platební karty není zaúčtována místní daň. Nicméně abychom se neradovali moc, tak účet hned dorovnalo automaticky započtené desetiprocentní dýško. I toto značilo jednu změnu – celý měsíc nás neustále překvapovalo, jak jsou místní vynalézaví v tahání peněz z turistů.
Colonia del Sacramento
Montovideo má velký nákladní přístav, taktéž vojenské námořnictvo okupuje velkou část pobřeží, ale turistické osobní lodě do Buenos Aires v Argentině – což je náš další cíl – jezdí z 200 km vzdáleného města Colonia del Sacramento. A z něj už je to do Buenos Aires co by kamenem dohodil, tedy alespoň na mapě. Chce to hodinu cesty velkým trajektem přes záliv u ústí řeky Río de la Plata – hodinu cesty do neznáma, neboť město z pobřeží Uruguaye není vidět, jen žlutá záře na obzoru.
Takže sedáme na autobus a vyrážíme na několikahodinovou cestu. Zpoza okna sledujeme, jak se mění krajina kolem. V pravdě moc ne. Louky, pastviny, občas se nakrátko ukáže pobřeží, ale v zásadě nic co by mě zaujalo a odvedlo od spánku, takže cesta utekla rychle :)
V Colonia del Sacramento zamíříme do historického centra. Je fajn nemít s sebou žádné těžké zavazadlo, takže lenivým krokem užíváme odpoledního slunka, které v platanových alejích zdobených ukřičenými papoušky dělá dojem krásného podzimního dne. Narazíme na turistické informace, kde nám velmi milá paní ukáže na mapě co je ve městě k vidění… a využíváme, že konečně někdo hovoří velmi dobře anglicky. Na dotaz, kde můžeme ochutnat v jižní Americe velmi oblíbený nápoj yerba maté, odpoví že koupit sadu a balení “čaje” je možné, ale jen tak si dát na ochutnání, to že nepůjde. Tedy ne nikde v obchodě, ale paní se ochotně podělí o svůj nápoj, který jako asi každý obyvatel země má spolu s termoskou po ruce. Říká, že místní yerba maté pijí místo kávy, ale asi že to z hlediska chuti doporučit nemůže. Je pak překvapena, když jí odpovím, že chutí mi připomíná prostě a jednoduše zelený čaj. Ale proč se divím, oni zelený čaj vnímají asi jako já ten jejich: neznám, nepiji. Ale proč nezačít, prý je velmi zdravý!
Ulice dlážděné masivními kostkami zdobí stará auta. Žije zde zjevně mnoho milovníků veteránů, a to jak evropské tak americké produkce. Jak dlažba hrubne, auta mizí a přicházíme do opravdu starého města. Kamenné domy, barevné omítky, ruiny vzpomínající na Španělsko-Portugalské války. V zásadě jde jen o pár úzkých ulic, ale stojí za procourání. Jelikož ale přetékají davy turistů – mnozí sem jezdí z Buenos Aires na jednodenní výlet, dáváme za povděk malou restaurací kde se seznamujeme s chivito, uruguayským národním pokrmem: plátek (plátky) hovězího a volská oka zakrývají hromadu hranolek (to ve verzi al plato). Mají to moc dobré.
Po marné snaze sehnat uruguayskou čokoládu směřujeme podél pobřeží k rezervovanému ubytování. Již při kýčovitém západu slunce objevujeme pojízdný stánek, který si podnikavá dvojice rozbila přes ulici od našeho nocležiště. Vyrábí čerstvé churros, sladké tyčky plněné na požádání sladkým dulce de leche či nutellou, sypané skořicí a cukrem. Perfektní závěr dne, kdy spolu s dalšími sledujeme jak se slunce utápí v moři v místě, kam zítra poplujeme.
Noc s klimatizací na 30° a dvěma dekami navrch byla teplá. Výhled z terasy na nekonečný oceán potěšil, stejně jako dobrá snídaně a tak jsme mohli radostně vyrazit do přístavu hledat, z kterého mola odjíždí naše loď, na které máme dlouho dopředu zamluvené místenky. Nakonec se ukázalo, že terminál je jen jeden, s přepážkami pro odbavení jak na letišti – i fronty při kontrole dokladů byly podobné. Loď vypadala že už něco zažila, kvalita zjevně odpovídala nejlevnějším lístkům co jsme sehnali. Přesto bych za nějakých $35 čekal trochu čistší sedačky a okna, skrz která je něco vidět. Ale vlastně to docela ladilo s prvními dojmy z Buenos Aires, které se po hodince a půl vynořilo před námi…
(pokračování příště)
fotografováno na Nikon D600 s Nikkor 24–120/4