Šrí Lanka, tentokráte tuk-tukem – druhá část vyprávění. První část zde.
Wilpattu National Park
Safari, jdeme na safari! :) Budík zvoní v pět třicet ráno, pětadvacet minut poté nastupujeme do jeepu a přijíždíme k bráně národního parku.
Cesta do nitra parku. Už žel dávno po svítání.
Zde se nám ovšem vymstila snaha ušetřit – totiž průvodce s autem nám doporučila milá paní z předchozího ubytka a abychom ušetřili, tak nám domluvila spolujízdu se dvěma Holanďany. Jenže ti dva jeli to ráno z onoho ubytka! My víme, že to není dobrý nápad, neb jsme to jeli den předem. Taky tuk-tukem. Ono je to na mapě sic jen 50 kilometrů, ale silnice žádný zázrak, do toho tma a limit tuk-tuků 40 km/hodinu… a jak spěchali, tak je chytli policajti a měli to za pokutu, takže nakonec dorazili s půlhodinovým zpožděním.
To mělo za následek, že namísto abychom do parku vjeli mezi prvními, tak jsme zůstali beznadějně poslední. Rovnou jsme se mohli rozloučit s šancí že uvidíme levharta, který se před hlukem prvních aut schová tak, že jej do zítra nikdo neuvidí. Přitom se dá prý docela často spatřit… když jste na místě včas.
Tak k tomuhle slonovi se blíže nedostaneme. Musí nám stačit průhled mezi křovinami.
Nálada tedy nic moc, jedeme ve zvířeném prachu od předchozích aut, než vyjedeme na planinu k jezerům, kde se můžeme vydat vlastní cestou. Viděli jsme slona, jednoho a v křoví. To nenadchne. Dva malí krokodýli ani dva šakali náladu nespravili. Spousta vysoké zvěře, sem tam buvoli. Krásná sova, ledňáci i ledňáček… jako jo, zvířata jsou krásná. Ale velká kočka je velká kočka. A Šrí Lanka je levharty známá.
Buvolů tu nebylo až tak moc. Zato se lidí a aut vůbec nebáli.
Sovu jsem v Čechách v přírodě snad nikdy neviděl. Zato na cestách už spousty.
Škoda že by nás do parku nepustili v tuk-tuku, mohli jsme být sami. Ale samozřejmě by to nešlo, vjezd povolený pouze pro jeepy s náhonem 4x4 dává smysl, cesty jsou plné výmolů.
Ještě u hotelu vidíme veleveverky, jak si hrají na stromě naproti. Každopádně se balíme a vyrážíme na pětihodinový přesun do Mannaru. Na Google mapách je naznačená cesta skrz prales, ale ta prý už není průjezdná. Minimálně ne pro nás. Velká škoda. Takže musíme po silnici okolo, což je jednak značná zajížďka, jednak máme minimální šanci potkat nějaká zajímavá zvířata.
Jen pávi jsou všude kolem, ale ti nám již zevšedněli. Jako u nás na polích vidíme králíky, tady jsou pávi. Normálka, no :)
Stromy, ty stromy všude kolem! Tenhle byl také famózní.
Baobaby na ostrově Mannar
Příjezd na ostrov Mannar je zajímavý, s pevninou je spojený úzkou šíjí. Zrovna byl odliv, takže kolem byla spíš poušť než moře – vedro a sucho. Do toho poznáváme, že jsme v oblasti obydlené Tamilci – hovoří jinak, neumí anglicky a mají výrazně tmavší pleť.
Ubytováváme se v sytě růžově vymalované místnosti. Postel vrže a je tu hodně vedro. Ale po dlouhé cestě usínáme jak nic. Až ráno si vychutnáme rozlehlou vilu s obří vstupní halou a rozlehlou zahradu našeho nocležiště. Nicméně proto tu nejsme.
Moře je pryč a slaná voda vyschla – zůstaly jen vrstvičky soli. Toto bylo mé první setkání se salarem, solnou plání.
Suchou krajinou se toulají divocí, resp. zdivočelí osli.
Jedeme hledat baobaby. Zcela překvapivě tady totiž několik (asi 40, prý) těchto typicky Afrických resp. Madagaskarských (a Australských) stromů roste. A brzy některé z nich nalezneme – jsou vlastně docela k nepřehlédnutí.
Nejsou sic nikterak závratně vysoké, jako ty ze známých snímků – a ani se jim v místním suchu nedivím. Ale mají svůj nezaměnitelný tvar a jsou nesmírně široké. Jeden má dutý kmen a hned jsem si vzpomněl na vyprávění, že se baobaby používaly jako vězení – zde byla dutina o průměru dobré dva metry.
Krásné baobaby v zpustlé krajině. Špína, zbytky jídla, plechovky, igelity. Betonovým ohradníkem ohrazený kmen stromu. Zvláštní pohled.
Kmen baobabu má místy nesmírně zajímavou strukturu. Květy k stromu nepatří, to nějaká bylina vedle.
Tenhle fešák tu roste už hodně přes 700 let a obvod kmenu má přes 19 metrů.
Prozkoumáme i pobřeží ostrova. Na jednom nalezneme desítky rybářů, jak tahají z moře sítě plné drobných ryb. A kolem nacházíme spousty zajímavých škeblí i pozůstatků ryb. Taková lebka čtverzubce je velmi zajímavá!
Když odejdou rybáři, je pláž opět domovem havranů a psů. Ti se přehrabují nepořádkem a hledají svačinu.
Záchranná stanice pro oslíky
Zásadní ovšem byl moment, kdy jsme našli ceduli odkazující na blízké Donkey Clinic & Education Center. Nedalo se jinak, jeli jsme se podívat.
Uvítal nás manažer centra a nabídl prohlídku, které jsme samozřejmě využili. Během hodiny nás seznámil s jejich provozem a se svými plány do budoucna. Že se na ostrově se pohybují volně osli, to jsme si všimli. Že nejsou divocí, ale zdivočelí když za války utekli z ohrad a docela se o sebe dokázali postarat, to jsme netušili (jsou jich prý na dvě tisícovky). No a že je místní nemají rádi, neb mají tendenci vlézt na silnici v nevhodný okamžik a auto srážku s oslem odnese, nám podle jejich plachosti dojít mohlo. Každopádně následky střetů neodnese jen auto a od toho je zde tato klinika, vybavená operačním sálem a ustájením pro oslíky v rekonvalescenci.
Tomuhle prckovi říkají Iči. Už se lidí nebojí, nechá se drbat i kartáčovat.
Oslíky pak nevypouští zpět, ale zpětně je domestikují a vychovávají k terapeutickým účelům pro postižené děti. Krom toho tu mají přednáškový sál a hezkou zahradu. Snaží se lidi vzdělávat – pomáhají s angličtinou a mají tu i počítačovou učebnu, tahák pro děti všude. A zároveň se snaží změnit vztah lidí k oslíkům. Pořádají stáže a semináře, pro personál stáže ze zahraničí…
Každopádně skvělý koncept a já jim držím palce. Mají na to podporu nějaké britské organizace a i já slíbil, že o nich budu hovořit, ať se o nich ví. Takže kdybyste chtěli přispět či pomoci Šrí Lanským resp. mannarským oslíkům, tak víte kde.
Oslí výběh ve stínu ledvinovníku, stromu plodícího kešu oříšky.
Stín výběhům poskytují stromy ledvinovníku, které jsou známé svými plody – ořechy kešu. To je druhý plán podnikavého manažera, pěstovat a prodávat ořechy na pozemku centra. Velice rád nám občas spadlé plody ukázal – a hned pečlivě sbalil do kapsy. Ale stejně jsme si jich pár pro sebe našli a ochutnali :)
Cesta do Jaffny. Poloostrov je z jihu spojený přes záliv zajímavým mostem.
Jedeme do Jaffny
Je to zase pěkný kus cesty. Jinak fádní cestování nám ozvláštňují svébytné opravy silnic. Třeba se opravuje most – nebo bude opravovat, nikde nikdo, každopádně most chybí. Takže zahnout ze silnice po šotolinovém svahu ostře vlevo dolů, projet vyschlým korytem a zase nahoru, zpět na silnici. Trochu terénní vložka, s třemi malinkatými kolečky tuk-tuku docela legrace. Kontrastem k našim jsou obrovská kola autobusů, které musí absolvovat tu samou objížďku – a tam zas nezávidím lidem na palubě.
Přes most to zjevně nepůjde…
…takže musíme kolem. Tady to ještě docela jde, tady převrácení tříkolky nehrozí :)
Poloostrov s městem Jaffna spojuje při jízdě z našeho směru famózní most. Trochu to připomíná vjezd na již zmíněný ostrov Mannar, ale tentokrát je pod námi a kolem vody dost. Sledujeme (asi) krabí či škeblové farmy, kroužící dravce, mravenčí hemžení lidí kolem.
Most přes záliv náhle roste do výšky, aby pod ním mohly proplouvat lodě.
V mělkém šelfu je spousta ohrádek, jakýchsi políček v moři, farem…
Hledání ubytování bylo zase jednou velmi dobrodružné. Na GPS souřadnicích nic nenacházím, dle jiných uvedených v potvrzovacím e‑mailu také ne. Volám na hotel, ale nedá se s nimi domluvit – nedokáží mě navést, vůbec nenacházíme společné orientační body. Ptám se i v jiných hotelích, ale nikdo nic neví. Nakonec vsadím na místního tuk-tukáře, dám mu telefon ať se domluví s recepcí kam má jet a pak jedu za ním. Hezky mi prorazil cestu o několik bloků a pochybných odboček dál, kde jsme našli rezervované místo. Zážitek to zjevně byl i pro onoho tuk-tukáře, neb ani nechtěl za tuto službu zaplatit. Asi mu bude dostatečnou odměnou, že má o čem vyprávět, jak zachránil dva ztracené bělochy :)
Život při pobřeží se odehrává dost často v mělké vodě zálivu.
Jaffna
Jaffna, město na severu. Symbol Tamilského odboje, stále nese památky na nedávnou válku. Koloniální knihovnu střídají budovy, z nichž byly jen ruiny. Ale život je zpět, pevnost je plná mladých výrostků opakujících si anglická slovíčka („give me money“ a „dollar, dollar“). Průhledem koukáme na stadion, kde zrovna probíhá týmové zápolení v přetahování. Kupujeme si u stánku mango do ruky, žel jej zkazí – posypou jej chilli. Ale co :)
Sportovní odpoledne na stadionu v Jaffně.
Stavební materiál opevnění blízkost moři nezapře – kolik tun korálů asi padlo na stavbu pevnosti.
Pevnost v Jaffně je rozlehlá. Kdo najde schovaného psa má bod.
V Jaffně je pár úžasných budov. Navštívili jsme knihovnu, obdivovali bělostné nádraží – kam už ovšem vlaky dávno nejezdí. Navštívili jsme také fascinující komplex připomínající rozlehlé opatství, nyní již ovšem v ruinách. Ale nebude to stářím. Podle všeho padlo a oběť nedávné občanské válce, zdi vypadají že nesou stopy zásahu střelnými zbraněmi…
Ruiny úžasného komplexu, které padly /asi/ za oběť občasné válce.
Rozpadající se budovy nyní obývají jen opice a obří netopýři. Turista sem zavítá málokdy, přesto byl u vstupu do areálu hlídač. Tvářil se velmi znuděně.
Naštěstí není až tak moc míst, která jsou tak zjevnými svědky neštěstí poslední doby.
Odpoledne zajedeme na pláž. Silnice tu rozhodně nejsou v dobrém stavu, roztřeseni a zaprášeni koupání po cestě rozhodně potřebujeme. Pláž je hezká, ale rozhodně ne prázdná, i když poodejdeme kus dál. Ne že bychom se úplně potřebovali stranit, ale místní ženy jsou bez výjimky zahalené od hlavy k patě a jelikož v něčem takovém by se Bára spíše utopila než co jiného, tak sem ve svých plavkách úplně nezapadne. Pohledy mužů jsou pronikavé a když se vzdálím (někdo musí hlídat věci, chodíme plavat po jednom), ozývá se i pískot a sleduji i nějaké drzouny, jak k Báře posílají vzdušné polibky.
Zbytky po rybářích zahrnují pro suchozemce vyložené poklady.
No a aby toho nebylo málo, sami jsme si zavařili na další nepříjemnost. Svačili jsme, hezky místní ovoce… a co se zbytky od melouny a banánu na pláži, že. Naštěstí se ve stínu palem schovávaly krávy, takže biologický odpad nepřišel nazmar, byl skrmen. Nicméně místní skot se necítil našimi zbytky nasycen a tak se jedna kráva vydala za opalující se Bárou a začala jí požírat klobouk. Já byl opět ve vodě a tak jsem mohl jen z dálky sledovat, jak se jí marně snaží zahnat – aby byla po chvíli zachráněna nedalekou drobnou dívkou, která krávu vyprovodila ostrými slovy a gesty. Holt v tom už umí chodit.
Na pláži nacházíme zbytky ryb, které jsem ani netušil že existují. Anebo by mě nenapadlo, že mají takovouhle kostru.
Do třetice jsme vzbudili pozornost při odjezdu, kdy se mi podařilo v písku s tuk-tukem zapadnout. Zde jsme konečně mohli využít toho, jak nás všichni sledují, dobrovolníky co mi pomohli zatlačením naštěstí problém sehnat nebyl.
Této rostlině se tuším říká Cambodian Flower. V Indonésii ji nosí ženy ve vlasech.
Z Jaffny do Trincomalee
Nedaleko Jaffny je malé, ale krásné místo s desítkami buddhistických stúp. Moc jsem se k místu nedočetl, každopádně tam bylo hezky, jen psi tam byli krapet nervózní. V zásadě to bylo první místo, kde na nás psi vrčeli.
Buddhistické stúpy. Další z historických míst, které teprve čeká na objevení turisty. Zatím tu je naprostý klid.
Tento přesun patřil k nejdelším, co jsme naplánovali. Přes 200 kilometrů cestou necestou – občas asfalt ustoupil a cesta vedla po oranžové hlíně zdobené roletou, jemnými vlnkami které cestu velmi znepohodlňovaly. To nevíte, jestli jet pomalu a poskakovat či jet rychle a nad hrbolky spíše poletovat. Ani jedno není pohodlné. A chudák tuk-tuk!
Hezká asfaltová cesta je pro cestování tuk-tukem pohodlná. Jen je třeba dávat pozor na autobusy, dobytek a hady.
Nechtěl jsem věřit tomu, že toto je cesta, kterou máme jet. Ale místní nám to potvrdili. To už nebyla tak pohodlná cesta.
Krajina se cestou úžasně proměňovala. Fascinující byly mokřady se zbytky uschlých stromů. Obdivovali jsme stáda buvolů. Zastavili v nepřehledné krajině, když pár metrů od silnice se schovával jakýsi pták, co měl zobák délky mé paže a na výšku na nás také moc neztrácel (později jsme jej tipli na „Lesser adjutant“). Množství ledňáků a orlů ani nepočítám.
Asi to není moc dobře vidět, ale tato nádrž byla kompletně pokrytá kvetoucími lotosy.
Zvířata na silnici naštěstí nebyla až tak častá.
Většinou jsme zvířata viděli mimo silnici. Zažili jsme tu ovšem setkání, ze kterého mě mrazí dodnes. To si tak jedeme relativně rychle (třicet až čtyřicet, to je na tuk-tuk tak akorát), když vidím na silnici hada. Plazí se přes cestu, vypadá že to stihne před námi. Zpomaluji, ale zastavit nehodlám. Když jej míjím, nyní již výrazně nižší rychlostí, zjišťuji že had není úplně malý. A když jsem skoro u něj, prudce se vztyčí a rozevře svou kápi za hlavou a dává tak jasně poznat, s kým máme tu čest: brejlovec, nebo-li kobra indická. Jeden ze čtyř nejjedovatějších hadů na Šrí Lance. Metr a půl ode mě.
Jako řidič vedle sebe nemám nic, žádný kus plechu netvoří překážku mezi mojí nohou a hadem. Takhle v přírodě je to úplně jiné setkání než v Indii, kde jsem si jí pod dozorem fakíra klidně i pohladil.
Projeli jsme. Had neútočil. Brrr, nehezký pocit.
Tentokrát jsme neviděli moc velmi barevných ještěrek.
Docela jsme překvapili místňáky, vedle jejichž černého Landroveru s šestiválcovým motorem jsme zastavili. Také se občerstvovali kokosy po dlouhé cestě a moc nechápali, že jsme to z Jaffny také ujeli. Dneska. V tuk-tuku. Ale znali Česko a byli fajn :)
Mají tu skvělé filmové plakáty, hned bych na něco zašel!
Trincomalee
Koupání v Trincomalee je báječné. Zvažujeme i šnorchlování na další den, ale po dni na pláži a ve vodě jsme tradičně docela spálení, takže z toho nic nebude. To je holt tak, když středoevropan vyrazí k moři :)
Raději míříme do stínu stromů. Procházíme město a zjišťujeme, že je tu velké množství vojenských základen. Šrí Lanka je vůbec samá vojenská základna, na severu obzvlášť. Vojenská základna co pár desítek kilometrů, mezi poli, v lese, před městem. Zde je ale zajímavé to, že namísto vojáků na cvičištích vidíme spíše místní jeleny, nebo lépe jelínky. Zjevně se tu až tak moc netrénují nástupy do řad, takže tam mají klid a jsou v bezpečí před mazlení-chtivými turisty.
Vojenská základna, jejíž „buzerplac“ okupují koloušci.
Tohle byli vcelku plaší a drželi si odstup.
Na bližší setkání s místními jelenovitými je lepší navštívit tržnici. Tam se zabydleli přímo u zdroje, tedy u hromady zbytků vedle kontejneru. V klidu probírali odpadky a hledali, co by lim zrovna přišlo vhod. A do toho byli velmi přítulní, nechali se krmit i hladit. Pro některé z nás malý ráj :)
Boční vstup do tržnice okupuje stádo čtyřnožců. Prohrabují se odpadky a vypadají, že jim to tu svědčí.
Jsou tak zvyklí na lidi, že se nechají hladit a krmit.
Tahle vypadá, že někomu patří. A šel z ní respekt, tu jsme nehladili.
Ubytování jsme našli u jezera. Bylo to výsledkem hledání online a pohledu do peněženky – ubytování je tu dražší než jsme čekali. No a nakonec jsme překvapili dohledanou nabídkou i majitele ubytování, když jsme přijeli do luxusně vyhlížejícího resortu vybaveného i bazénem. Tuk-tukem. Který jsme sami řídili. Asi to není úplně typické… Každopádně vše promptně napravil tím, že nás vypoklonkoval z brány a poslal do vedlejších vrat, kde se nachází výrazně jednodušší řadový domek, připomínající řadu stavebních buněk pod společnou střechou. Ale s ohledem na krásný strom na „nádvoří“ a to, že tu nikdo jiný nebydlí, se nám tu líbí výrazně víc.
Luxusní parkování ve stínu před ubytováním. Jsme tu sami.
Takže nakonec přeci jen bydlíme u jezera. A máme tu hezké hlášení večerky i budíček. Od jezera se ráno tam a večer zpět přesouvá skupina hulmanů. Skáčí po stromech a pak to vezmou přes náš domeček. Po plechové střeše. Nevěřili byste, jak hluční dokáží být. Zvlášť zajímavý pocit to je, když vás to ráno probudí. To nevíte, jestli třeba nejde o začátek konce světa :) Ale zas si užijete neotřelého pohledu na probouzející se svět, když v nočním úboru vyběhnete na dvorek. A ostatní také, jistě se najdou tací, kteří si užijí pohled na rozespalého bělocha v trenýrkách vyjeveně zírajícího na tlupu šedivých opic.
Hulmani jsou mi vcelku sympatičtí. Na rozdíl od makaků si drží odstup.
Východní záliv Trincomalee rozděluje poloostrov. Leží na něm již zmíněná vojenská základna a také dva chrámy. Buddhistický Gokanna Temple a o kousek dál hinduistický Shaktipeeth Shri Shankari Devi Temple. Nepřestane mě fascinovat lehkost, s jakou zde dokáží jednotlivá náboženství koexistovat.
Socha Šivy, ničitele.
Z úplně špičky poloostrova je hezký výhled na oceán. Zatímco voda přímo pod útesem je i takhle z výšky zjevně plná medúz, naše zraky směřují více k horizontu. Při troše štěstí prý je možné spatřit velryby. Máme zkušenosti jak spatřit velryby na volném moři (z azorského výletu), ale není nám to nic platné. Buď jsme moc daleko, není sezóna nebo prostě nemáme štěstí.
Chrám je částečně vytesaný ve skále a jako většina chrámů zde je hojně navštěvován místními.
Třetí a poslední část vyprávění o Šrí Lance tuk-tukem následuje!